Máma Jana

Říkejte „ne“. Je to v pořádku.

Ne. Takový jednoduchý slovo a jak těžko se některým z nás říká. Před časem jsem se rozhodla, že se budu mnohem víc věnovat sama sobě. Nejen fyzicky v podobě cvičení, odpočinku a promyšlenějšího jídla, ale hlavně psychicky. Já jsem totiž zjistila, že strašně často podléhám tomu, abych věci udělala podle představ ostatních a to i přesto, že to pro mě kolikrát není příjemné. Znáte to, co? Asi jo. Já totiž vím, že tenhle „problém“ má spousta lidí, akorát ne vždycky nám dojde, že to tak být nemusí. A když už se nám povede to otočit, věřte, že najednou nebudeme horší lidi pro společnost.

Nemusím chodit daleko. Vždycky jsem měla pocit, že pro každého z rodiny a přátel musím být neustále na 100 % k dispozici, řešit problémy všech a naplno, hledat za ně řešení, a cítila jsem se provinile, když jsem na to neměla kapacitu. A pak taky někdy zklamaně, když někdo nebyl tak 100 % k dispozici, jako bych „zaručeně“ já na jeho místě byla. Taky jsem vždycky 10x přemýšlela, jestli můžu „něco udělat“, aby na mě někdo nebyl naštvaný. Třeba i taková jednoduchá věc, jako jestli jít s kamarádkou na víno a nebo zůstat radši doma, aby tam Ondra nebyl sám.

Netýkalo / netýká se to jen nejbližšího okolí, kde to tak nějak vzniká asi přirozenějš. Podobné závazky jsem cítila hlavně v pracovním prostředí, ale klidně i mezi cizími lidmi, které jsem viděla poprvé.

„Ahoj, ty máš stejně starý dítě, budeme společně jezdit na výlety?“ … „Jo, jasně, super…“  – a v hlavě se mi odehrávalo „Pomoc, jak z toho ven? Já jsem matka samotář! O čem se budeme bavit? A vůbec!“

A přitom to jsou jen dvě písmena, nebo víc, pokud to chcete trošku zaobalit. Ne, díky. A co se stane, když to řeknete? Nic! A všechno! A pokud tím někoho naštvete, je to jen jeho problém. Ne váš. Zásadní je totiž jedna věc a hned vám jí řeknu.

Vy.

Vy, vaše spokojenost a z toho plynoucí štěstí. Řeknu vám totiž jedno tajemství. V září jsem si vyzkoušela terapii na kineziologii a i když jsem byla nejdřív trošku skeptická, podařilo se mi pochopit některé věci a tohle je jedna z nich. Pokud si neudělám věci v životě tak, abych s nimi byla v pohodě, nebudu spokojená, nemůžu být šťastná a tím pádem ani lidi kolem mě. Zní to na vás moc ezo? Nebojte, ani já bych tomu dřív nepřikládala moc velkou váhu.

Takže jsem začala dělat věci víc podle sebe. A nejdřív mi to nešlo snadno, protože jsem z toho měla trošku výčitky, že jsem sobecká. Teď už vím, že jsem nebyla a nejsem, sobecká, ale i kdyby – je lepší být sobecká k sobě, nebo k někomu cizímu? Já svou odpověď mám.

A tak jsem si to před pár dny vyzkoušela v rámci práce, kdy to pro mě zatím bylo nejtěžší a to mě i přivedlo k tomu, abych se s vámi o to podělila. Chci totiž předat ten pocit lehkosti a úlevy, který může přijít.

Měla jsem dělat foodstyling na natáčení pro jednu značku a už od začátku se mi zdálo, že to dělají nějak na poslední chvíli, nepříjemně mě uhánějí a tlačí, moc mi neseděl tón komunikace, zkrátka byla v tom pro mě uplně špatná energie a necítila jsem se s tím komfortně. Pár dní jsem s tím bojovala, že to musím zvládnout, když jsem jim to potvrdila, ale bylo mi úplně fyzicky těžko – tenhle tlak si vždycky nesu na hrudníku a klidně tam vydrží měsíc, dva, dokud ta událost není za mnou. A nesnáším ho. Takže jsem si sama se sebou pozdě večer sedla a řekla si:

Tak poslouchej, chceš tady ze slušnosti kývat na to, na co nechceš a dělat něco jen proto, abys nezklamala úplně cizího člověka? Vždyť jsi tu ženskou ani nikdy neviděla a komunikuje s tebou tobě nepříjemným stylem a ty tady přemýšllíš, jestli jí můžeš udělat to, že zakázku odmítneš. Řekni ne, uleví se ti.

Pak jsem poprvé v životě vzala telefon a e-mailem zakázku odmítla. Bylo mi hrozně, byla jsem spocená snad až na zadku a uvnitř se mi všechno chvělo. Ale jen do chvíle, než jsem klikla na „odeslat“. Najednou jsem neměla ten tlak na hrudníku a hrozně lehce se mi dýchalo. UF!

Takže jsem vám vlastně chtěla říct tohle. Říkat „ne“ je úplně v pořádku, pokud to tak cítíte. Možná jste byli vychovaní jinak, nebo se to ve vás utvořilo časem, ale když jsem teď z týhle bubliny vystoupila, můžu vám říct – je to osvobozující.

A taky dělejte spontánní věci! Budete koukat, kolik nečekaných zážitků získáte a jak se tomu budete smát. A smích prodlužuje život, to víme. A už s těma radama do života končím, stejně si to každej uděláte podle sebe :D

…A do komentáře mi na sebe klidně práskněte: Co vy? Říkáte NE, nebo děláte i věci, co vám úplně nesednou, protože chcete být pro všechny a pro všechno?

2 komentáře: „Říkejte „ne“. Je to v pořádku.“

  1. Jee tady se zase něco začalo dít :) to je super, já už to tu chtěla pomalu odepsat.
    Tohle neodmítání je vyloženě doménou žen a úplně ideálně takového toho prototypu pečovatelky, která pro péči o manžela, rodinu, domácnost a kariéru nemá čas na sebe, ale čas na všeobecnou spokojenost si vždycky zvládne nějak najít. Taky jsem taková byla ale se vším všudy jak vyšitá. Pak jsem si uvědomila, že se pomalu začínám hroutit, manželství jde do háje a lidi stejně většinou neoceňují, co pro ně dělám, takže jsem to zcela sobecky utnula a byl klid. Přišla jsem tehdy o dost „kamarádů“ :D dokonce i z řad rodiny… ale víš co? Vůbec mi to nevadí. Je mi to vážně úplně fuk, protože za ten pocit klidu to stojí.

  2. Jani, krasne sepsane a preji hodne stesti, at Vam takovy pristup k veci vydrzi co nejdele. Sama mam takove vlny, kdy jsem silna a stavim sebe do popredi, a naopak, kdy mam tendence zachranovat vsechny a vsechno kolem…

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.