Máma Jana

Eukalyptus: strhující drama podle skutečné události

Mohla bych bejt klidně Halina Pawlowská (s prsama asi o 16 čísel menšíma) a moderovat Banánový rybičky, protože tenhle příběh rozhodně bude končit větou „Takže moje rada na závěr zní…“.

Minulý týden marodil Tonda, tenhle týden jsem po pracovním focení odpadla s teplotou já. To mi ale nezabránilo vypravit se dnes ven, protože na Instagramu všichni tvrdili, že venku svítí sluníčko a tak jsem to chtěla prověřit radši osobně.

Oblíkla jsem Tondu s ďábelským plánem, že v kočárku vytuhne, protože už půl hodiny byl za protivce, a dokonce jsem si namalovala řasy. To, že jsem si ani nepřevlíkla tepláky, je už vedlejší, ale vyrazili jsme po 10 dnech na krátkou procházku.

První kroky směřuju do kavárny, protože chci jít jako správná mateřská, ale rozhodně né dovolenkářka, na procházku s lattéčkem v držáku na madlech kočárku. Všechno krásný, slunce svítí, v kavárně si s námi povídají známé tváře, Tonda se směje – né nesměje se, vejská radostí! Prostě idylka, jakou samozřejmě máme každej den 24 hodin nonstop. Pak se ale něco stane – asi fouknul vítr, na duze zakopnul právě probíhající jednorožec o nezametenou hromadu třpytivých krystalů, nebo tak něco.

Hned za rohem kavárny totiž najedu na hrbol a tou škvírkou na pití, která má asi tak -50 x -2 centimetry se mi vyleje kafe na botu, kabát i kočárek. Nenechám se rozhodit, svítí přece sluníčko a já mám papírový kapesníky, takže všechno v pohodě utřu. Stejně jsem je chtěla hledat, abych se vysmrkala. V bankomatu vyberu peníze a chystám se do květinářství, že koupím kytičky do tý designový devítikoulový vázy, kterou jsem si nedávno objednala.

Do Sedmikrásky je úzký vjezd, takže se děsně soustředím, abych ze schůdku kočárem nesmetla kytky a opatrně otevírám dveře. Samozřejmě, si vyrazím kafe ze stojánku, to vyletí a všude se rozteče po podlaze. Kočárek parkuju hned u dveří, a jdu vybrat kytky. Mám představu o růžích, eukalyptu a tak vůbec, aby to bylo takový hipsta-vílovský a krásný. Vrhám se na stojan s kytkama a Tonda se vrhá do pekelnýho řevu. Pani květinářka vytírá rozlitý kafe, Tonda vříská (i se slzama), já rychle házím na pult nějaký kytky (snad jich mám aspoň devět) a pak spocená až na zadku prchám pryč.

Jen co vyjedeme ven, samozřejmě foukne vítr a kytku z kočáru smete dolů. Běžím pro ní, Tonda řve ještě víc, protože nejen, že na něj fouká, ale taky mu to protivný slunce pere do očí. Sklopím stříšku, ale to řve ještě víc, protože nevidí ven. Za dalších 10 metrů vítr znovu smete kytku na zem.

O pár minut později přijíždíme k našemu domu, Tonda usnul a já začínám cítit malý vítězství. Nejen proto, že spí, ale taky že jsem za celou procházku nerozjela ani jedno hovno. Neuvěřitelné! Nevadí, že řídím jen jednou rukou, protože ve druhý mám tu „létající“ kytku. Před naším vchodem stojí dodávka, za volantem sedí ženská a telefonuje. Vidí mě, ale neuhne, takže jedu ke vchodu po trávě, jelikož se vedle ní na chodník nevejdu. A co byste řekli? Máme ho tam. Hovno na kole.

Potichu otevírám vchod a plánuju si, že Tondu s kočárkem zvládnu vynést do bytu tak, abych ho nevzbudila. Papír z květinářství šustí, takže nejdřív nesu nahoru kytku a nechávám si otevřeno do bytu. Všechen hluk eliminován! Jdeme do schodů. Z horního patra se najednou ozve zvuk blížící se sousedky a ta si rozhodně bude chtít povídat a to by znamenalo „Jééé Toní ahoj, ty nespinkáš!“, takže sprintuju do schodů, bouchnu kočárkem do zábradlí a dítě na mě kouká s pohledem „Hej, co je to tu za bordel?“, ale po chvilce naštěstí zase vytuhne a já s napjatým pocitem parkuju doma pod otevřeným oknem. Yes! Můžu si jít načančat kytku do vázy.

Nastrkám tam růže, krása, teď ten insta friendly eukalyptus, co musí mít každá blogerka, pokud chce být in. Jenže to mi nikdo neřek, že ta svině se kroutí jako žížala a v maličký váze to vůbec nedrží. Takže půl hodiny šteluju ty pahýlky do vázy, načež zjistím, že je tam málo vody. Dohrabu se přes bordel z kytek ke dřezu pro džbánek s vodou a pak pomalu dolévám do vázičky a pozoruju, jak se v jednotlivých koulích zvedá hladina. Jak asi tušíte, neuplyne ani vteřina a náš stůl, na který se nesmí dostat voda vypadá jako bazén. Informace o tom, že jsem se pak praštila do čela o stůl, když jsem z detailu kontrolovala, jestli jsem ho dobře vysušila, už může být vedlejší.

Teď tady sedím a koukám na tu hotovou vázu. Vůbec nevypadá tak, jak jsem si to představovala a Kocour stojící na stole, kam nesmí, z ní právě vytahuje ten pitomej eukalypt a pak ho cupuje na zemi. Tonda se pravděpodobně vzbudí za 3, 2, 1… ale stejně, byl to dobrej výlet, když jsme teď byli několik dní zavřený doma.

Takže moje rada na závěr zní: Nekupujte si vázu, která bude vyžadovat nějaký floristický dovednosti, když ty vaše končej u toho, že do vázy napustíte vodu…. Oh, wait…?!

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s