Miminko Tonda

Výlet do minulosti v současné Thomayerově nemocnici

Vím, že na blozích obecně nejraději čteme pozitivní články, ale protože na Instagram i na blog dávám tak nějak všechno z mého života, i tahle „zážitková jízda“ sem bohužel patří. Na konci října jsem s Toníčkem strávila 10 dní v nemocnici, kde mi několik věcí tak vyrazilo dech, že si myslím, že je potřeba, aby se o tom vědělo. Je to dlouhé čtení, tak snad vás to moc neotráví a slibuju, že příště už vám zase povím o něčem veselejším. Třeba o pokračování příběhu Tondova narození.

Je čtvrtek ráno a Tonda už nemá teplotu, tak se přecejen rozhodneme na to vítání občánků vyrazit. Když o 3 hodiny pozdějš sedíme na židli a užíváme si tuhle slavnostní chvíli, najednou se Tondovi rozklepe brada. Že by mu byla zima? Divný, ale hned to přestane. Po skončení si chceme dát rychlou kávu a já plánuju zastavit se cestou domů u doktorky, aby se na něj pro jistotu podívala, když měl v noci teplotu. Sedí Ondrovi na klíně a najednou se mu klepou ruce i nohy. Tohle se mi nelíbí, dávám Tondu do kočárku a radši jdu k doktorce hned. Za rohem už vidím, že má mramorovaný obličej a promodrává mu pusa. Poslední metry doslova sprintuju, přebíhám silnici mimo přechod a pak rychle bouchám na dveře ordinace. Doktorka vyvalí oči a sestra hned volá sanitku.

Než nás naloží do sanitky, potíže přejdou a Toník začíná vypadat líp. V sanitce se mě doktorka zeptá, jestli plakal. Když řeknu, že ano, podívá se na mě pohledem „ahá, další hysterická matka“ a řekne:

To je vaše první dítě, že jo. Víte, to je uplně normální, že dítě zmodrá. Prostě se během pláče zapomíná nadechovat! Nic mu není. Hele…to neni nic neurologickýho… Pánové, já s váma teda nejedu, čau.

A vystoupí. Ačkoliv naše doktorka prosila, aby nás vzali na Karlák, jedeme do Krče. Nic na to neříkám, protože tuším, že v sanitce si člověk nemůže diktovat. O chvíli později sedíme v čekárně příjmu pediatrické kliniky a já se modlím, ať už nás vezmou dovnitř. Prý jsem měla sanitku volat hned, než utíkat k doktorce. Ačkoliv vím, že Tonda v tom stavu rozhodně nebyl kvůli pláči, marně se zbavuju pocitu, že jsem obtěžovala. Zběžné vyšetření, anamnéza, odběr krve a ubytování na pokoj. Do zítřka, na pozorování. Ondra nám bere nadstandard, abysme se v klidu vyspali. První odhad diagnozy: febrilní křeče. Vyřizujeme papíry, podepisuju ubytování za 700 na noc. Fasuju příbory. Nesmím je vrátit s jídlem, jsou na celý pobyt a tak si je vždycky mám umýt a zase schovat. Teploměr nám zatím půjčí, ale mám si nechat dovézt z domova vlastní. Kovovou postýlku vystýlám papírovými kapesníky, aby se Tonda přestal budit rachotem při každém pohybu a čekám na neuroložku.

Doktorka nám sděluje, že zítra půjdeme na EKG a když budeme mít štěstí, i na EEG, ale že nás spíš vezmou až v pondělí, o víkendu se pak nepracuje, a proto se náš pobyt o kousek protáhne. 3x odevzdáváme moč. Jednou ji ztratili, po druhé měli pocit, že vzorek není v pohodě. Absolvovat chytání středního proudu je kovbojka, obzvlášť s kojencem.

V pátek ráno si máme vyvětrat. Prý to pomůže na teplotu. Otevírám okno a za minutu máme pokoj zakouřený, jako ve staré hospodě. Vykouknu ven. Paní v bílém sedí na balkoně na klimatizaci, znuděně se na mě koukne a vedle našeho okna znovu potáhne z cigarety. Včera jsem mimo jiné podepsala papír, ve kterém se psalo o přísném zákazu kouření na celé klinice. Jsem jak opařená, zavřu okno a několik minut mi trvá, než mi dojde, co jsem vlastně měla říct. Za tu dobu už kouřící dáma zmizela. Jdu se zeptat sestry, co to má znamenat. Paní je prý uklízečka a určitě se to nebude opakovat. Moc se mi omlouvají. Sestřičky jsou na celém oddělení příjemné a stejně tak doktorky.

Jediná hezká věc na Thomayerově nemocnici.

Za chvíli jdeme na EKG, kde nám sestra sděluje, že to je sice hezký, ale stejně se na to někdo podívá až v pondělí, doktorka už tu není a nebude. Večer za námi přichází primář, což o něm nevíme, protože se nepředstaví, stejně tak jako všichni ostatní. Ani nevíme, kdo je ošetřující lékař, pořád se tu všichni střídají. „Určitě ale přijde, představí se nám a vše nám vysvětlí.“, myslím si naivně po zkušenostech z Motola.

Jsme zoufalí. Od chvíle, kdy Tondu odvezla sanitka uplynulo asi 35 hodin a nikdo nám zatím neřekl nic, než hodnotu CRP, prý 19. Hmm, 19 – a co to znamená? Po dotazech dostávám odpověď, že kdyby to bylo třeba 50, je už to hodně. Ok. Říkáme primáři, že se nám moc nelíbí, že nám nikdo ještě nic neřekl, že Tonda dostal akorát lék na teplotu, protože měl 39,6 a že byl na EKG a ani k tomu nevíme výsledek. Primář se diví, to se prý nestává. Oznamuje nám, že ošetřující lékařka je stážistka, prý pečlivá. Za hodinu se vrací s tím, že EKG popíše sám, že tomu trošku rozumí. Za další chvíli přijde říct, že EKG je v pořádku. Určitě pozná, že je v pořádku, když tomu „trošku“ rozumí? Snad jo… a co dál? Jaké nemoci vylučují? Co už vědí? Proč a jaká vyšetření mu budou dělat? Kdy budou výsledky? Primář se nám snaží něco vysvětlit, ale vypadá dost dotčeně, že máme otázky a já si připadám, že strašně obtěžujeme a žádáme něco, na co nemáme nárok.

Když odnáším večeři, všimnu si, že zvenku na dveřích máme ceduli „IZOLACE“ a návod, že se k nám má vstupovat pouze v ochranném oděvu. Leknu se – přišly výsledky a má Tonda nějakou nakažlivou nemoc? Co když jsme to zatáhli i na to vítání občánků? Se strachem a výčitkami se jdu zeptat sester, ale odpoví mi, že to je jen preventivně, protože měl Tonda průjem. To jsem se teda vyděsila. Taky mi někdo mohl něco říct. A stejně mi to celou noc vrtá hlavou.

V sobotu máme jít na EEG. Co to je, to vím jen díky tomu, že jsem ho sama několikrát absolvovala. A tak před jedenáctou dáme Toníka do kočárku, ačkoliv má teplotu, a jedeme přes areál do jiné budovy, kde se nachází dětská neurologie. U vyšetřovny EEG nikdo není, tak se jdeme zeptat na lůžkové.

Je tady ten na EEG!

Volá jedna sestra na druhou, která na můj pozdrav odpoví tak neslyšně, až si myslím, že není vychovaná a neumí zdravit. Stojíme na chodbě a čekáme. Pak nás vede k vyšetřovně a Ondra jí říká, že k vyšetření bychom šli rádi oba. Ona se ošije a řekne že ne, že půjde jen matka a on bude sedět na chodbě. Ptáme se proč a dostáváme odpověď: „Protože chci!“ To už jsme rozčílení a argumentujeme, že to přeci není důvod, aby tam nepustila oba rodiče. S úšklebkem se ptá Ondry, jestli snad našeho syna kojí, aby tam musel být a strká mě do ordinace samotnou. Já ale nikam nejdu, chci vědět, proč tam nemůžeme oba a proč s námi mluví tímhle tónem. Připadám si jako v několik desítek let starém filmu. Z pokojů vylézají maminky a kroutí hlavou.

Panebože o co jim jde, vždyť dítě jen dostane „čepici“ na hlavu, co je to tu za kravál?

Slyším od jedné z nich. No, aktuálně nám jde už spíš o princip a přístup sestry, která na nás řve a chová se jak diktátor. Kdyby na začátku řekla, že tam Ondra nemůže, protože by se třeba Tonda hůř soustředil na vyšetření, tak si sedne na chodbu a je hotovo. Dozvídáme se, že je to prý její dobrá vůle, že dnes Tondovi udělá EEG a že ji budeme poslouchat, nebo žádné vyšetření nebude. Pak teatrálně bouchne dveřmi a někam odejde. Ve čtvrtek nás dovezla sanitka, Tonda má akutní problém, nikdo stále neví diagnozu a v nemocnici je v sobotu „dobrá vůle“ udělat mu vyšetření. Tomu už se v duchu jen směju.

Protože nám jde o zdraví dítěte, ačkoliv se sestra sebevíc chová, jako čtyřnohé rohaté zvíře (a nemyslím tím kozu), jdu s ní do ordinace bez manžela. I přes můj třetí dotaz mi neodpoví, jak se jmenuje a stále na mě něco pokřikuje od stolu. Prosím ji, ať přestane a začne věcně řešit to, proč jsme přišli, ať to máme všichni za sebou. Mluví trochu slovensky a působí jako Babiš v předvolební debatě, kterou včera dávali v televizi. To, že má Tonda teplotu, neví. Má to napsané na lístečku v kartě, kterou nám pro ni dali sebou z oddělení, ale sestra kartu vidět nechce. Říkám si – třeba to má i někde v počítači. Neměla.

Po vyšetření se vracíme do naší budovy. Dostáváme informaci, že podle výsledků z moči má Toník zánět ledvin. Prý je to u dětí běžné. Infekci dostanou přes plenu. Je potřeba zavést kanylu, protože bude léky dostávat žilou. Lékařka je milá a protože přiznává, že nemá tolik zkušeností s napichováním miminek, pošle nás na JIP, kde to dělají často a mají to v ruce. Jsem doktorce vděčná, že si nehraje na hrdinku a pošle nás o patro níž. Souhlasím, aby ji dostal do hlavy, protože mi vysvětlí, proč je to lepší a že to sice vypadá strašidelně, ale ve skutečnosti to je mnohem praktičtější. Dovnitř nemůžu, což mě mrzí, protože bych chtěla Tondu držet za ruku, ale i to jsem podepsala v papírech při příjmu – na JIPce se může stát, že rodiče zůstanou za dveřmi. Za chvíli nám Toníka přinesou a jdeme na pokoj, kde hned dostává první dávku antibiotik. Pak usíná a Ondra jede domů.

Toník spinká už dvě hodiny a já ho po očku kontroluju. A najednou se to stane. Znovu to, co jsme zažili ve čtvrtek. Klepou se mu ruce a nohy. Protože na pokoji není tlačítko na přivolání pomoci, rychle beru dítě z postýlky a běžím na sesternu.

Sestřičko, on se zase klepe! Asi je zpátky ta křeč!

Volám rozklepaným hlasem a podle pokynu jdu na pokoj Toníka svléknout a změřit mu teplotu. Hned u mě bude lékařka. Ta opravdu brzy přichází a volá i lékařku z JIPky. Tonda se třese, mění se do modré barvy, oči má přivřené, hučí a nereaguje na nás. Je to ještě horší, než minule. Umírám strachy, ustupuju krok dozadu a nechávám prostor doktorkám. Modlím se, ať je v pořádku, brečím a čas se asi zastavil. Doktorka z JIPky prosí sestru o změření okysličení krve, což se dělá přístrojem, který se nasadí třeba na prst. Nefunguje. Sestra někam jde, vrací se a ani ten další nefunguje. Tonda pořád nevypadá líp a není tady přístroj, který by fungoval! Zoufalství. Dostává Diazepam na zmírnění křeče, ale protože ho hned vyloučí, něco mu píchnou do kanyly.

Během 20 minut má to tělíčko ne 37 °C, ale 40,5 °C. Telefonuje se na neurologii a EEG prý po zběžné kontrole vypadá v pořádku. Doktorka z JIPky mi oznamuje, že Tonda musí dolů k nim, vezme ho tam a hned jak to bude možné, nechají mě k němu zavolat. Rychle jí podávám Tondy mazlíčka, aby u sebe měl něco „našeho“ a tolik se nebál. Doktorka vypadá mladě, ale profesionálně. Ačkoliv bych nejradši šla s nimi, nebojím se svěřit Toníka do jejích rukou.

A pak čekám, až mě zavolají. Už jsem asi vychodila kolečko do lina a vydýchala všechen vzduch světa a zdá se mi, že to trvá tak 2 hodiny. Ve skutečnosti uplynulo asi 30 minut, během kterých jsem zavolala Ondrovi a sestřička se mě snažila podpořit slovy, že to bude dobrý. Pak už můžu jít dolů. Neberu si nic, na nic nečekám a letím.

Na JIPce je jedna velká místnost s několika místy pro nemocné a kromě Tondovy postýlky tu aktuálně vidím ještě dvě. Hned se k němu hrnu. Má na sobě elektrody, do kanyly napojenou kapačku, zkrátka ze všech stran drátky a hadičky a monitor za hlavou ukazuje tep 216. Mám slzy v očích, vypadá to děsivě, ale Toníkovi už je viditelně líp. Stojím u něj, ani se nehnu a hypnotizuju monitor, aby klesl tep a taky teplota. Teplota z 40,5 skutečně postupně leze dolů a za chvilku se už ve dveřích v jednorázovém plášti objevuje i Ondra. Sestřičky jsou tu jako andělé a doktorka s námi v klidu mluví a vše nám vysvětluje. Konečně někdo profesionální, konečně víme, co se děje!!! Febrilní křeče se objevují u dětí od 6 měsíců do 5 let a zapříčiní je rychlý růst teploty, se kterým se tělo neumí dobře vypořádat a tak upadne do křeči. Běžná křeč trvá od několika vteřin do pěti minut, ale u Toníka obě trvaly skoro 20 minut a navíc mu jsou teprve 4 měsíce. Proto je potřeba všechno důkladně prošetřit.

Nechají mě u Toníka dlouho do večera, kdy ho ještě nakojím a uspím a pak mě pošlou trochu se vyspat. Nechci, ale vyčerpaná budu Tondovi k ničemu. Odcházím a asi 2x připomínám, aby mě zavolali hned, jak by se vzbudil a nebo na kojení. Děsí mě představa, že tam bude sám plakat. Tahle dohoda ale funguje dobře a v noci jdu 2x nakrmit a pak Toníčka uspím, aby tam beze mě nebyl sám. Kupodivu i já dokážu spát. To vyčerpání a strach na mě úplně dolehlo. Když jdu na druhé kojení, je asi půl šesté ráno a na JIPce přibyla další postel. Později se ukazuje, že to je puberťák, kterého dovezli asi rovnou z párty, na které to s „něčím“ přehnal. V duchu se podivuju tomu, jaké děti se na jednom pokoji sejdou. Toník po křeči, kluk po flámu a dvě děti, které tam asi leží delší dobu a je mi jich nekonečně líto.

Když Toník později usne, sestřičky mě posílají, ať se jdu na pokoj nasnídat. Zase nechci, ale jdu. Jedu na autopilota a zní to rozumně. Sedím na pokoji a čekám na snídani, ačkoliv vůbec nemám chuť jíst. Když mi konečně přinesou 6 plátků vánočky, šoupnu talíř na stůl a upaluju zpátky na JIPku.

Najedla jste se aspoň?

Ptají se mě sestřičky a já lžu, že jo. Pak přijede Ondra, chvíli zůstane a když potom odjede, sedím s knížkou vedle postýlky a nejdu ani na záchod, aby se Toník neprobudil sám. Hodnoty se zlepšily a odpoledne, po 24 hodinách, na tomhle pokoji dostáváme propustku. Jdeme zpátky na klasické oddělení! To je tak úžasná zpráva, že mám radost, jako kdyby nás snad pustili domů.

 

Čtení, díky kterýmu mi to aspoň trošku rychlejš uteklo.

Do domova to má ale pořád daleko. Nemoc se nejlépe léčí ve spánku, ale spát tu nemocné moc nenechají. Hlučně hučí voda ve zdi, všechno vrže. Když dítě konečně usne, přijde uklízečka a při vytírání mlátí mopem do kovové postýlky, takže se Tonda zase budí. Po jejím odchodu ho uspím, načež přijde doktorka, aby ho vyšetřila. Vzbudí ho. Odejde a já Tondu zase uspím, aby se vrátila, protože se mu zapomněla podívat do krku. Vzdávám se. A je mi ho líto.

V noci při podávání antibiotik kanylou Tonda ze spaní doslova křičí bolestí. Prý je to normální, antibiotika štípou. Koušu se do jazyka, abych taky nebrečela. Ráno proto prosím doktorku, jestli by to přecejen nešlo nějak naředit – no jasně že šlo, napíše to sestrám do papírů. Tondovi mají pro jistotu ještě zkontrolovat kanylu.

Na sesterně se podívají a slyším, že „je chycená“. Je potřeba kanylu přepíchnout. Mladá doktorka ji chce píchnout Tondovi do ruky. Říkám, že ho napichují na JIPce, kde mají prý více zkušeností s napichováním miminek a jestli ho tam vezmeme. Ne, doktorka to za každou cenu chce zkusit sama. Za chvíli má Tonda rozpíchané obě ruce jak jehelníček, strašně pláče, všude je krev a já mám na krajíčku. Uznává, že to nezvládne a posílá nás na JIPku. Mám vztek a připadá mi, že si z nás dělá pokusný králíky. Na JIPce sedím za pootevřenými dveřmi ordinace, Toník pláče asi 10 vteřin a pak ho slyším povídat, jako by se nic nedělo. Vracejí mi ho s kanylou napíchnutou v noze a vlastně i spkojeného. Děkuji jim, že to šlo tak hladce, že nahoře to byl boj a oni se diví, proč nás tam neposlali rovnou. To už brečím a vracím se výtahem do pokoje.

Večer se na vizitě primář s nějakou paní ptají, jestli je něco nového. Z JIPky jsem dostala pokyn hlásit cokoliv neobvyklého. A tak hlásím, že Toník spí celý den s otevřenýma očima a že to u něj není obvyklé. Dáma, která se nepředstavila a já netuším, kdo to je a co tu dělá, mi odpovídá:

Tak ho nemáte tak pozorovat. Vy hlavně máte spát a kdybyste ho tak nezkoumala, třeba by ty oči zavřel sám.

Přijdu si jako „malej spratek“ a radši už nic neříkám, snad jen „aha“ a „nashledanou“. Ta paní byla přednostka. Druhý den nám zase za oknem kouří uklízečka. Tentokrát „nenápadně“ schovává ruku s cigárem do kýble a utírá parapet.

Pak dny ubíhají. Tonda dostává antibiotika, v případě potřeby léky na teplotu / bolest a já ho vážím před jídlem a po jídle, vážím pleny, měřím teplotu, vypisuju tabulky a už bych chtěla domů. K obědu máme polévku a těstoviny s omáčkou, která vypadá jako polévka zahuštěná škrobem. Nikdo s náma pořád moc nemluví, ale já už se ničeho nedožaduju, když vím, že je to zánět ledvin a febrilní křeče. Oboje jsem si našla na internetu, abych věděla, co to znamená, proč se to děje a jak se to léčí. Ráno si mažu máslo na rohlík lžičkou, protože jsem omylem vrátila nůž s talířem a pak je vizita. Když doktorka odchází, už stojí mezi otevřenými dveřmi, jen tak prohlásí:

No jo, ono se to bude ještě chvíli léčit, kdy měl v sobotu sepsi!

A odejde. Zůstanu jak opařená. Jak jako sepsi? Proč mi to nikdo neřekl? Proč mám tedy podepsaný papír, že mě mají o všem informovat? To snad něco zanedbali, že moje dítě 3. den hospitalizace dostalo otravu krve? Mám vztek a zároveň strach, co dalšího ještě nevím. Okamžitě chci převoz do jiné nemocnice. Vyzvídám, kdy nás pustí, ale když se dozvím, že ve čtvrtek, tak si řeknu, že už zatnu zuby. Volám naší pediatričce, aby mě uklidnila, že sepse prostě může nastat. Stejně si ale myslím, že začali pozdě s léčbou.

Další den nám do pokoje nakoukne sestřička a zeptá se mě, jestli Tonda umí pít z lahvičky. Neumí. Pije ode mě. Prý tedy uvidíme, jak to uděláme, protože má dostat umělé mléko, kvůli tomu jeho průjmu. Ten průjem, který byl podle jedné doktorky virový, podle další z antibiotik a podle další ze zánětu ledvin. Zase zůstanu sedět s otevřenou pusou a už se mi z toho neustálého pátrání a šoků klepou ruce. Za hodinu se jdu zeptat, proč by měl dostávat umělé mléko, když ho kojím.

Jééé a to já jsem si asi spletla pokoj!

Říká radostně sestřička, ale já se moc vesele necítím. Hodinu jsem se rozdýchávala, abych šla bojovat za to, že mému dítěti nikdo umělé mléko dávat nebude.

V pátek je slavnostní den. Dnes nás mají pustit. Ráno jdu na klasické kolečko – zvážit, nakrmit, zvážit, přebalit, zvážit plínu, změřit teplotu, zapsat a co zjistím? Že má tonda zase 37,6. A neví se proč.

No jo, to chytil rýmu od některé z vašich návštěv!

Oznamuje mi doktorka, ale Tonda žádnou rýmu nemá a na návštěvu chodí akorát Ondra a 2x tu byla moje máma. Už neargumentuju. Tahle doktorka pořádně ani neví, s čím tu jsme, a já už ani nevím, kolikátá doktorka tohle je. Samozřejmě ani ona se nepředstavila. Domů jen tak nepůjdeme, protože v nemocnici prý musíme zůstat ještě 24 hod od poslední teploty a aktuálně tam teplota je. Každopádně Tonda toleruje přechod na antibiotika v sirupu a můžou mu vyndat kanylu. Sestra rozlepuje náplast, zvedne obočí a říká směrem k doktorce:

Jeeej… ta kanyla už ani neni v žíle. No tak já nevim, já to zalepim, ale nekrvácí to.

Zalepí mu zaschlou ranku po vstupu do žíly a spolu s doktorkou odejdou. „Co se to tady sakra právě stalo?“ proběhne mi hlavou. A začne mi to šrotovat. Tonda měl tuhle kanylu 3 dny. A za celou dobu se na ní nikdo nepodíval. Dokonce ani ve chvíli, kdy se mu to rozlepilo a prosila jsem sestru o převaz. Prostě to přelepila přes původní krytí. Když jsem před 10 lety ležela v Motole, každý den mi vše rozlepili a kontrolovali, jestli je vstup do žíly v pořádku, jestli se tam něco neděje, protože to je místo, kde člověk snadno může dostat třeba nějakou infekci. Bylo mi 16, nebyla jsem kojenec! A dneska má Tonda zvýšenou teplotu, 3 dny nekontrolovanou kanylu a ta mu ještě navíc sama z žíly vypadla. Kontaktuju několik svých známých sester a doktorek a všechny se jednoznačně shodují na tom, že je to pochybení a pěkná „prasárna“, obzvlášť u kojence, který neumí říct, jestli ho to třeba nepálí. Mohl dostat infekci. Jdu na sesternu. Ptám se, jestli je to běžné. Sestry se ošívají a nejistě mi jedna oznámí, že přece dostával antibiotika a že když do žíly jdou dostat léky, nic se kontrolovat nemusí.

To už jsem trochu hysterická, dolehly na mě všechny ty boje, strach, křivdy a „detektivní úkoly“ posledních dnů a brečím mezi dveřma sestarny s dítětem v náruči. Je mi jedno, že to někdo vidí a slyší, ačkoliv jindy bych se propadla hanbou, brečet na veřejnosti. Zvyšuju hlas a chci zavolat primáře. Počkám na něj na pokoji. Sestry je mi líto, slízla to, protože zrovna měla službu, ale vlastně i ona měla službu a nic nekontrolovala. Sedím na posteli a zhluboka dýchám, abych byla schopná mluvit s primářem a nebrečela u toho. Za chvíli přichází.

Tak vy už prý chcete jít domů?!

Ptá se mě s ironickým úsměvem. O to tady teď nejde. Ptám se, jak je možné to, co se stalo s kanylou. Prý se to tak normálně dělá a jestli mi někdo řekl, že se to dělá jinak, tak možná někde jinde. Mluví se mnou arogantním tónem a s úšklebkem mi hned sděluje, že si příště máme laskavě vybrat jinou nemocnici, že jsou s námi akorát potíže a máme nestandardní požadavky. „Ostatní posílají děkovné dopisy!!!“ zdůrazňuje. Nechápu. Vždyť jsme po něm nic speciálního nechtěli. Prý pokud jde o něj, nepřeje si nic jiného, než abychom tam nebyli a pokusí se, abychom ještě odpoledne byli pryč. V duchu se divím, jaktože najednou neplatí 24 hod od poslední teploty. Snažím se mu říct, co všechno se nám nezdálo, ale vůbec mě neposlouchá a dokola opakuje, že si příště máme vybrat jinou nemocnici. Je jako kolovrátek. Zaseklej, arogantní kolovrátek. Když se ho tedy už rozčíleně zeptám, jak je možné, že jsem v sobotu měla úplně modré dítě a na oddělení nebyl jediný přístroj na měření okysličení, ušklíbne se znovu.

Si pošlete třeba stížnost, aspoň mi daj víc peněz na vybavení.

Pak odchází a já jsem v šoku. Nepřišel se mnou vyřešit problém, nepřišel se omluvit, nevyjádřil podporu nebo soucit, přišel si tady pohonit ego, ukázat, že on je tady pan primář, mistr světa amoleta a já, ať příště jedu jinam. On evidentně pacienty nepotřebuje.

Když odejde, znovu se na Tondu podívá doktorka a sdělí mi, že má v krku afty, že asi chytil vir. Podá si kliku s přednostkou, která se mě jde zeptat, co se tady stalo. Vše jí znovu zopakuji a ona mi naslouchá a přikyvuje. Neřekne však nic, než že nekontrolovat kojenci kanylu je v pořádku. Prý by při kontrole mohla být omylem vytažena a akorát by ji museli znovu napichovat.

To mi připadne akorát tak jako hloupá výmluva, ale už nemám sílu se hádat. Oznamuji, že pokud bychom měli zůstat déle, než do zítřka, necháme se převézt jinam. Na to prý mám právo a pokud k tomu dojde, mám ji prostřednictvím sester kontaktovat. Hned po jejím odchodu volám do Motola a zjišťuju kapacitu, prý pro nás mají místo a kdyžtak má lékař zavolat.

Kruhy pod očima v podobě monoklů myslím prozradí nejvíc…

Později se s Ondrou doktorky vyptáváme, na jak dlouho to s námi ještě vidí. Prý do zítřka, takže se nebudeme muset nechat převážet. Sestra se mnou nemluví. Když mi něco musí sdělit, kouká do země, jako by se styděla říkat básničku před tabulí a nebo sděluje věci Ondrovi, aby mi je předal, jako bych v místnosti nebyla.

Poslední večer utíká děsně pomalu, protože už odsud chci být pryč. Je 20:40, už hodinu a čtyřicet minut je noční klid na oddělení a najednou se ozve hlasité klepání na dveře. Ty se rozlétnou do pokoje vstoupí s hlasitým pozdravem primář. Rychle kouknu do postýlky, kde se skoro probudil Tonda a odpovídám šeptem. Naznačuji, že mi tam spí miminko. Primář hlasitě pokračuje a ptá se na teplotu. To už mi Tondu vzbudil a přitom mu to mohly říct sestry, nebo se alespoň mohl chovat ohleduplně. Pak odchází a já jdu dnes už asi po páté uspávat dítě, které mi někdo vzbudil. Ve 20:40 a od primáře, to je ale zatím největší trumf. O to jsem vděčnější za milé sestry, které jsme „vyfasovali“ na noc.

Ráno čekáme na vizitu nezvykle dlouho a až před polednem přichází lékařka. Zase jiná. Prý nás propustí. Za chvíli tu máme Ondru, platí 6300 za náš super pokoj a brzy už doopravdy stojíme s kufrem a kočárkem ve výtahu. To byla tedy šílená jízda. Jsem vyřízená, vypadaly mi hrsti vlasů, snědla jsem kila čokolády, ale taky jsem šťastná, že jedeme všichni tři domů, ačkoliv si v krku vezu nově získanou angínu. Možná k nám na pokoj přiletěla z vedlejšího oddělení „izolace“, které od našeho pokoje bylo pár metrů a na chodbě nás nedělily ani zavřené dveře.

DOMU!!!

A víte, co je nejhorší? Že mi od vás na Instagramu přišly desítky podobných zkušeností a to i s tímto konkrétním primářem. Tak kdo posílá ty děkovné dopisy? To teda nevím.

203 komentářů: „Výlet do minulosti v současné Thomayerově nemocnici“

  1. Tak z tohohle mi je zle! To, že člověk občas narazí na arogantního lékaře, který si myslí, že na něj není, s tím už jsem se smířila. Ale tohle je silná káva. Poslala bych stížnosti všude, kam to půjde i když vím, že to asi k ničemu nebude. A Toníčkovi přeju, aby se nikdy nic podobného neopakovalo. A doktorovi, aby se takhle prasácky někdo choval k jeho dětem!

    1. “ A doktorovi, aby se takhle prasácky někdo choval k jeho dětem!“ No tak to snad nemyslíte vážně, ne? K němu klidně, ale k dětem?!

      Jinak Janičko jsem z toho úplně paf. Je mi hrozně líto, že jste si tímhle museli projít :(.

      1. Určitě bych to taky nepřála žádným dětem. Naštěstí, Tonda je tak malý, že si to nebude pamatovat. Děkujeme za podporu, moc!

        1. Omlouvám se, jak to vyznělo, samozřejmě bych nechtěla, aby nikdo nijak ubližoval žádným dětem. Ale aby se někdo choval takhle k panu primáři v případě, že bude prožívat strach o svoje vlastní dítě. Rozhodně jsem pro podání stížnosti, pokud si to necháte líbit je téměř 100% pravděpodobnost, že někdo bude mít podobnou zkušenost znovu.

          1. Chápu :) Kdyby sám něco takovýho zažil, možná by byl empatičtější. Stížnost jsme se rozhodli poslat! Snad to k něčemu bude.

            1. Dobrý den, váš článek se fakt čte dost špatně (myslím tím na jeho obsah). Vřele doporučuji, stejně jako řada dalších čtenářů, podání stížnosti, aby k podobným případům nedocházelo (nebo se aspoň omezily; nevím, zda optimismus je u nás na místě). Doporučuji ale podat stížností několik: 1. České lékařské komoře, 2. Ministerstvu zdravotnictví, 3. K rukám ředitele Thomayerovy nemocnice. Stížnost formulujte co nejvíce věcně, co nejméně expresívně a uveďte co nejvíce faktů (datum, čas, jména, vyjádření lékařů a sester). Má to pragmatický význam: všude nemusí být spřízněné duše a pravděpodobnost zahájení řízení k nápravě je vyšší.

    2. Stížnost pravděpodobně podáme. Sice už je to naštěstí za námi a ráda bych za tím už zavřela dveře, ale nechci, aby se to stalo znovu někomu dalšímu, nebo nám, protože kdykoliv by se vrátily křeče, zase nás tam odvezou. Díky za podporu!

      1. Pracuju na dětské neurologii se kterou máte takovou zkušenost.. stížnost je na místě!!
        Jen bych byla ráda,kdybychom nebyly všechny odsuzované za nelidský a necitlivý přístup.Děti nás mají rádi,kvalita péče je na vysoké úrovni a jedna sestra by nám to neměla kazit.Ale ano,máte pravdu. Jako máma bych s touhle konkrétní sestrou měla taky velký problém.

          1. Pošleme to, ačkoliv jsem se na to chtěla vykašlat právě z důvodu, že to někdo akorát hodí do šuplíku. Ale jak mi napsala jedna čtenářka, pokud by to poslal každý, kdo má podobnou zkušenost (a evidentně je nás dost), třeba se něco stane, Přišlo mi pár nabídek na uveřejnění v tv nebo novinách, ale do toho asi nejdu. Myslím, že článek svým dosahem už posloužil.

  2. Mam velmi podobnou zkusenost z Gyndy ve Vinihradske, kam jsem v pulce tehotenstvi prijela se strasnyma bolestma, je mi vas moc lito ze jste to museli zazit :(

    1. To mě mrzí. Je asi potřeba, aby se o tom veřejně mluvilo, protože většinou člověk nad tím mávne rukou a je rád, že už je to za ním a pak se to opakuje dál a dál, protože zúčastnění vědí, že si to mohou bez důsledků dovolit.

    2. Ja mam spatnou zkusenost s Thomayerkou, v unoru jsem spontánně potratila a doktor mi doporucil pockat az se pludek sam odlouci ze se to tak dela vsude v zahranici jen cesti lekari jsou reznici a musi hned rejpat do delohy tak jsem ho poslechla a cekala a kdyz zacal potrat hodne jsem krvacela mela jsem strach jestli je to normalni tak jsem pro jistotu jela do nemocnice bohuzel tam muj lekar nebyl a vzal me nejaky arogantni blb co se se mnou skoro nebavil na uvod se zeptal co mam ze problem ja rekla ze jsem potratila a krvacim a nevim jestli je normalni krvacet tak moc (spala jsem ve vane) a on no tak se svliknete sla jsem si odlozot ale nechala jsem si dva rucniky s tim ze si je sundam az na kresle aby nebyla vsude krev doktor se na me podival a rekl no vsechno dolu takhle vas asi nevysetrim ze jo u kresla jsem si odlozila i ty rucniky a on v klidu psal do pc ja tam sedela naha a krvavá kdyz se uracil otocit vrazil do me vnitrni ultrazvuk ze jsem malem bolesti vyskocila z kuze nic nerikal otocil se k pc a zacal psat pak na me hyknul at se obleknu ja sedela jiz oblecena na zidli a cekala ze neco rekne bylo ticho tak jsem se zeptala jestli je to normalni tak moc krvacet a on se na me znechucene a mozna i nastvane podival a rekl mate co jste chtela pak dal kartu sestre a ta mi pichla do zadku injekci po ktere jem krvacela jeste vic opet jsem stravila noc ve vane takze za me Thomayerova nemocnice uz nikdy!

        1. Děkuji no nastesti vse dobre dopadlo a ja jsem ve 4.mesici vse je zatim v poradku a ted zkusim Podoli

          1. To jsem ráda! Užívejte si to a ať jde vše bez komplikací :) Já byla v Podolí moc spokojená, jak na péči o těhotné, tak na porodním sále a vlastně i na tom šestinedělí, ačkoliv to byl z těchto tří částí nejslabší článek, ale personál parádní!

  3. Jani, je mi nesmírně líto, že jste si tím museli projít. Vše jsem sledovala na IG, ale číst to takto najednou mi vhání slzy do očí. Doufám, že i díky čtenosti Vašeho blogu se podaří situaci změnit, trošku medializovat, a arogantní hovada v bílých pláštích už nebudou trápit děti i jejich rodiče. Toníčkovi přeji, ať má touto zkušeností vybráno ošklivého až do konce života!

    1. Milá Jano. Ač je příběh srdceryvný, Váš přístup není moc šťastný. Uvědomte si, že vzniklá situace a aktuální stav ve zdravotnictví je právě důsledkem takovýchto výroků a chování ze strany nás, pacientů, vůči zdravotníkům. Již pouhé expresivní vyjadřování a předsudky z článků naznačují dosti /nedělám si iluze, že něco o arogatním hovadu – matce si mysleli i ti zdravotníci/. Strach o dítě je na místě, ale všeho s mírou, i neustálé stěžování si na kde co – nepředstavil se, každý den nový lékař na vizitě, prostě vše je špatně. Zdravotnicí na místě – lékaři nebo sestry, za to opravdu nemohou. Hněv patří na vyšší místa. Tím, že budeme jako pacienti do zdravotníků šít ještě více, i když neprávem, zajistí nakonec jediné. Další odliv zdravotníků, což si při dnešním nedostatku nemůžeme dovolit, kdo nás bude ošetřovat. Pokud znechutíme i ty zbývající, kterým patří dík za to, že v těch otřesných podmínkách pracují, budete si dítka uzdravovat po staru doma. Zdravotníci odejdou, jako že už odcházejí a budeme si tak moci stěžovat na instagramu, facebooku a na lampárně.
      Za posledních dvacet let jsme jako pacienti dostali do rukou značnou moc, kterou často a rádi mnoho z nás zneužívá a zdravotníci začínají být ve slabším postavení, nesmí skoro nic, musí ale vše z naši strany strpět. Ale jsou to také jen lidé, kteří mají své hranice. Pokud chceme vhodný přístup z jejich strany, musíme začít u sebe. My něco žádáme, musíme být slušní – seřvání sestry za slušné nepovažuji, i kdybych se cítila stokrát být v právu. Na prvním místě je lidské chování k druhým a empatie, stejná, jakou my chceme a vyžadujeme od lékařů a sester. Nic není zadarmo.
      Toto píšu jako nezdravotník s mnohaletými zkušenostmi s nemocničním prostředím. Inu, co žádáš od druhých, musíš sám nabídnout.

      1. Dobrý den anonymní čtenáři, soudíte něco, o čem evidentně vůbec nevíte a vybarvujete si to podle svých představ, a to je moje chování. Po celou dobu jsem se sestřičkami byla na přátelské úrovni, usmívaly jsme se na sebe, pokecaly o tom, co budou doma vařit k večeři a že i já to často vařím a tak podobně, takže určitě jste v pohledu na moje chování zcela mimo mísu. Nejsem žádná arogantní fiflena a lidé, co mě znají, by vám mohli potvrdit, že v přátelské vlně vydržím lecos než si jdu stěžovat, nebo jsem na někoho protivná. Doktorů a sester obecně si vážím, nevyjímaje ty z Krče, které/kteří se k nám chovali hezky a starali/y se pečlivě. To, že se sestra na neurologii chovala tak, jak se chovala, si nesmí dovolit a nemůže se pak divit, že si to rodiče malého pacienta nenechají líbit, chovají se k ní tak, jako ona k nim a pošlou na ni stížnost. Pokud byste si to vy líbit nechal, je to vaše věc, ale mně na mém dítěti moc záleží na to, aby s námi někdo takhle vymetal. Jsme v roce 2017 a tento přístup bych očekávala možná tak v době, kdy jsem ještě ani nebyla na světě. Rozhodně necítím jako standadní situaci to, že mě nikdo neinformuje o stavu mého dítěte a nesděluje mi možnosti postupů, to je nezákonné a to, že se nepředstaví, je již také postup minulých desetiletí, ačkoliv je to věc slušného vychování, než zákona. Ve všech nemocnicích, které jsem v posledních letech navštívila, jsou tyto věci naprostým standardem. Dokonce i na porodním sále, kde je jasné, že jako matka nevnímám něčí jména, se mi příchozí sestry a doktoři vždy jako první představili (ÚPMD Podolí). To, že to vše vyvrcholilo do zanedbání věcí takovým stylem, že to mohlo ohrozit zdraví 4 měsíčního miminka je alarmující a neexistuje důvod pro omluvu takového jednání. A to jsem ve článku neuvedla skutečnost, že kdyby na oddělení nezavolal náš známý, bývalý přednosta, čekali by na výsledky z krve a moči až do pondělí – dokážete si představit fatální následky, když v sobotu už takto náš syn upadl do těžké febrilní křeče a dostal sepsi. Pěkný den

      2. Děkuji, konečně rozumný komentář. Přesně kvůli rodičům a situacím jako tahle jsem nesla na pediatrii. Už během
        studia me matky jako tahle naprosto vysilovaly. Clovek by z úvodu a z komentářů hádal, ze se jim v nemocnici dělo něco priserneho, během čtení článku jsem neustále čekala kdy ‘to’ přijde – to ublížení, hrůza děs – ale nepřišlo… možná se par drobných pochybení stalo ale nic kvůli čemu bych hanila celou nemocnici.
        Matka vyzaduje100% pozornost, usluznost nasazenost ale měla by si uvědomit, ze neni jediný pacient a ze personal v nemocnicích je přepracovaný, podfinancovany a funguje mnohdy z posledních sil a ze soucitu s pacientem… Nikdo ji nic hrozného nedělal a ona viděla chybu úplně ve všem. Chápu ze názor matky rozhodne tímto komentářem nezměnim ale je to hrůza a děs co pacienti a hlavně jejich rodiče od personálu očekávají …

        1. Myslíte třeba očekávat zdvořilost, nebo profesní zdatnost, nebo snad to, že by přístroje (mimochodem placené z našich daní) měly být k dispozici a funkční? Anebo myslíte to, že by pacient (resp. jeho rodinný příslušník) měli být v souladu s etickým kodexem lékaře a nemocnice řádně a včas informováni? No a pokud jednání některých výše popsaných pracovníků skutečně je (podle Vašeho vyjádření) pouze ze soucitu s pacientem, myslím, že o takový soucit většina z nás nestojí…

        2. Mila Moniko,
          doufam, ze pracujete na patologii. Tam vas uz nikdo nevysiluje.
          Lekarka z pediatrie, ne te ceske, ale nekde, kde je zaklad chovat se slusne!

        3. Tak je obrovské štěstí, že jste na pediatrii nešla… doufám, že na vás nikdy nenarazím jako na doktorku.

  4. Tak tohle je naprostá hrůza! Absolutně nechápu, jak jste to vydrželi. Je to strašné, že se tohle může dít v nemocnici, kde nám mají pomáhat :( Hlavně přeji hodně zdraví a žádné další takovéhle hororové zkušenosti!

  5. Jsem zdravotni sestra a je mi strasne lito, ze nam nekdo takhle dela ostudu… at se doktori se svym egem jdou bodnout…

    1. Díky za sestry a doktory, co mají lepší přístup! Nemůžu říct, že by sestry a doktorky v Krči třeba byly zlé a téměř všechny byly dokonce milé. Škoda těch „chyb“, které se staly. Pak to hodí kompletní péči do jednoho pytle…

      1. Pracuju na dětské neurologii se kterou máte takovou zkušenost.. stížnost je na místě!!
        Jen bych byla ráda,kdybychom nebyly všechny odsuzované za nelidský a necitlivý přístup.Děti nás mají rádi,kvalita péče je na vysoké úrovni a jedna sestra by nám to neměla kazit.Ale ano,máte pravdu. Jako máma bych s touhle konkrétní sestrou měla taky velký problém.

        1. Dobrý den, děkuji za podporu! Určitě všechny do jednoho pytle neházím. Naopak, píšu to i v článku (jen to tam možná tak nevynikne), že se k nám všechny ostatní sestřičky chovaly moc hezky, když dám stranou věc s kanylou a podobně. Totéž doktorky! Všechno je o jednotlivcích.

  6. Tak jsem si u toho několikrát pobrečela. Vzpomněla si na náš pobyt na oddělení šestinedělí na Kladně. Přeji hodně zdraví, ať už nic takového nezažijete. My teď s dvouměsíční dcerou řešíme krev v plenkách. Doktorku to moc neznepokojuje. Máme si koupit laktobacily, že asi alergie na kravskou bílkovinu. Hledám si k tomu tedy informace sama na internetu. Malá má průjem, bolí jí břicho. Přestávám tedy jist všechny nejčastější alergeny, takže nejím skoro nic a budu doufat, že to pomůže. Nejhorší je ta bezmoc a když člověk neví, co miminku je :(

    1. Jednoduchá pomoc. Změnit ihned doktorku. Já dřív taky se bála měnit lékaře, pokud mi nevyhovovali. Přišlo mi to nepatřičné. Ale jde o naše zdraví!

  7. Jani, to je šílený. Sledovala jsem na Ig, jak se vám daří a číst to ještě takhle, hrůza. Doufám, že Toníčkovi bude už jen dobře a že na ty „frajery“ z nemocnice jednou dojde!

  8. Jani.. to je hrůza! Článek budu ráda sdílet! Na Krč slyším samé špatné reakce, nikdo, kdo tam byl s jakýmkoliv problémem tam nebyl spokojený.. fakt strašný.. Je mi vás moc líto a doufám, že teď už bude jenom líp.. <3 zdravím Tondu!

    1. Děkujeme Barush! Na některá oddělení slýchám i dobré ohlasy, ale bohužel, u toho dětského převládají zkušenosti podobné, jako mám já.

  9. V Krči jsem také jednou byla na operaci a byla to hrůza. Strašné prostředí, chování personálu, prostě mazec. A víte co bylo nejhorší? To že nad nami nebo pod námi bylo dětské oddělení a ty děti tam pořád tak hrozně plakaly. Tehdy jsem ještě byla bezdětná, ale občas jsem plakala s nimi.

    1. To je mi líto :( A je mi to jasný. Nenechala bych ho tam beze mě ani náhodou. Byla to první otázka při příjmu, jeslti mají pokoj takový, abych tam byla s ním. Škoda, že měli. Jeli bysme jinam a tohle všechno by se nestalo.

  10. Už při prvních řádcích se mi znovu připoměla moje vlastní zkušenost.Přesně pře 30 lety se to stalo mojí dceři,které v té době bylo 14 měsíců.Ráno se mi zdála trochu teplá, seděla na nočníku a v tom spadla v křečích modrá, já sama doma ( tenkrát telefon byl jen u sousedů jeden v celé ulici!) Já celá šílená sem popadla dítě a letěla z baráku ve při tom jsem zoufale řvala pomoooooccc ,ta sousedka mě zaslechla a hned volala zachranku.tenkrát díky bohu (bylo to 17.9.)pršelo a to jak byl chlad a ty kapky tak to dceru trochu probralo.Záchranka přijela asi brzo(ten čas v tu chvíli jinak běží ,když je člověk šílený strachem) malé udělala paní doktorka zábal a dala injekci.Pak nás odvezli na Bulovku na infekční,kde mě nechali sedět na chodbě asi po půl hodině mi dala sestra v papírovém pytlíku obleční dcery co měla na sobě,dostala sem na papírku tel.že si můžu každý den v 11h zavolat jak se holčičce daří a poslali mě domů.Jelikož tenkrát mohla být matka s dítětem v nemocnici jen tehdy pokud ho kojila,to já buhužel už nekojila.Dívat jsme se na ní mohli přijít jen ve středu a v neděli a to jen na balkon přez sklo a to my s manželem jen schovaný za bundou nebo díry v novinách( to sem měla co dělat abych viděla přez slzy ! I ty telefony taky stáli za to : jak se daří malé ? sestra : stále má průjem a ten smrdí….. Asi za týden měla dcera 15 měsíců a oní jí přestěhovali od kojenců k dospělím ????? takže jsme jí nemohli najít než jsme oběhli všechny balkony ,nikdo se nás neráčil informovat a když už jsme jí konečně našli tak nám sestra zatahla zvávěs ,protože jí šla zrovna přebalovat. A my měli už jen 15 min do konce návštěv !!! byla tam celkem 11 dní

  11. Četla jsem jedním dechem…Ja napriklad nerada vzpomínám na péči sester po narozeni mé dcery. Vzaly mi ji na noc s tím, ze moc place a já nejsem schopna se postarat. Sileny. Asi to ve mne vyvolalo nějaký blok, nemůžu se s tím smířit, doted-2,5 roku…
    Vím, ze to jsou taky „jen lidi“, co nemusi mít svůj den…ale tak bud ať se chovají profesionálně, nebo at jdou delat raději třeba nekam „k pasu“, kde zbozi nemá city. Je sileny, jaký zdravotní personal prijde do styku s lidmi. Moc mě Vaše zkusenost mrzí a moc mě zasáhla. Ať se už nic takového neopakuje, to Vám z celého srdce přeji.

    1. A přitom zrovna ve zdravotnictví by měl být lidský přístup základ! Vunikají zbytečná traumata a bloky. Naprosto vás chápu. Jaká to byla nemocnice?

    2. Proboha pani bezte si vystudovat zdravku a potom vysokou skolu aby jste mohla byt sestrou a pomahat lidem vubec nebite o cem mluvite veci co vam hrozne ukrivdily nebo ublizily jsou standardni postupy a proste to nekdy jinak nejde

      1. Promiňte, ale pro příklad – taky nemusím být zedník, abych mohla bydlet v domě. Moc dobře vím, o čem mluvím a standardní postupy to jsou možná tak na pediatrické klinice v Thomayerce (tak jak tvrdí i pan primář Kabíček), protože lékaři a sestry z jiných nemocnic se nad mojí zkušeností s hrůzou pozastavují – a není jich málo.

        1. Nežijeme bohužel v socialismu, kde v každé nemocnici platily stejná pravidla, od Aše po Těšín. V dnešní době si každá nemocnice upravuje své vnitřní postupy podle sebe a co je běžné v jedné nemocnici, nemusí být běžné v druhé. Proto zkušenosti jiných sester s péči na jiném oddělení budou vždy odlišné od jiného oddělení v jiné nemocnici. Mluvím ze zkušenosti při návštěvách xy nemocnic v ČR. Před kritikou se sluší zjistit si bližší informace, v opačném případě se zde háže špína bez znalosti věci. Mě jako pacientku některé věci zajímají, zeptám se ve vši slušnosti, bez arogance některým pacientům vlastní, a je mi slušně vysvětleno. Doporučuji se ptát, být zvídavý, ale ne se nad zdravotníky povyšovat či je úkolovat a sekýrovat. Staré známé přísloví praví, každá akce vyvolává reakci. Nikdy jsem v žádné nemocnici neměla problém. Chce to jen chtít komunikovat, někdy, i když se mi to jako pacientce zdá divné, věřit zdravotníkům a nehledat hned všude chyby, protože jsem si právě přečetla google a poradila se s kamarádkama – sestrama – jiných nemocnic.
          Zaplať pán Bůh, máme jako pacienti v ČR velice silné postavení vůči zdravotníkům ,které nám dokonce umožňuje, pokud se nám něco nelíbí, podepsat negativní revers a nemocnici opustit. Už dávno jsou tytam časy, kdy jsme byli vězni proti své vůli. A také, pokud máme pochyby, můžeme využit i názoru nezávislého, jiného lékaře. Proto v článku zaznělo, že 3 lékaři měli různou domněnku o původci průjmu – TO JE NAOPAK DOBŘE – snažili se myslet na vše. Ale v článku je i tato snaha dehonestována a negativně přijata. Co bychom ještě chtěli.
          Bohužel z článku na mě vyzařuje určitá hořkost, zapšklost až nevraživost značící spíše určitou nevyzrálost pisatelky s projektováním svých problémů na druhé.

            1. Ja jsem zdravotni sestra a netvdila bych to co vy Lucie ja v TN pracovala a reknu vam ze des a hruza jak pece o pacienty tak vztahy mezi personalem a kdyz jsem tam potratila viz nahore tak jsem definitivne TN odepsala

          1. Co bychom jeste chteli? Prave, ze kazdy se utesuje myslenkou, jak mame vlastne dobre a pak to v tom nasem zdravotnictvi vypada, tak jak vypada. Ta lidska slozka a profesionalita velice pokulhava. Stiznosti musi byt slyset. A to pisu jako zdravotnik ;)

      2. Já vystudovala VŠ obor všeobecná sestra a toto nás tam rozhodně jako „standard“ neučili. Jinak to rozhodně jde. U operace či zachraňování života pacienta nezajímá empatie, ale profesionalita. Při „běžné“ péči a úkonech je kolikrát ta empatie důležitější. Co se týká přetížení, občas jsou hospitalizováni i lidé, kteří nechtějí nebo to nepotřebují. Já za syna musela podepsat revers, ačkoliv měl jen angínu a už zaléčenou a odmítali nás propustit. Dalším příkladem jsou přecpaná oddělení šestinedělí, sestry protivné a už totálně utahané, ale běda, pokud chce některá rodička ambulantní porod a odejít. Možná kdyby se za každou cenu nehospitalizovalo všechno, zbyl by čas a troška nálady i pro ty, kteří hospitalizovaní být musí…

    3. Se zaujetím jsem přečetla váš příspěvek a jen dodám – “ a kdo nás bude za chvíli v nemocnici léčit“? Někteří už opravdu ze zdravotnictví odešli, mimo jiné i kvůli nám, pacientům, a je teď v nemocnicích málo lidí. A ti, kteří zůstali, jsou přetížení a pak i často ne naschvál neprofesionální. Zkusme vidět věci z více stran, ne pouze té naší, pacientské. Pobavte se schválně s nějakými zdravotníky a budete žasnout. Právě to naše pacientské – ONI MUSÍ – chovat se profesionálně, nechat si nadávat apod. dostalo za poslední roky z nemocnic plno kvalitních zdravotníků. Jsme spoluviníky této situace, bohužel. Píšu jako nezdravotník s dlouholetou zkušenosti se zdravotníctvím a nemocnicemi.

      1. Lucie, já se ke všem chovala mile, dokone i k té diktátorce na neurologii, než začla vyskakovat, jako čertík z krabičky. Nevím, kde jste vyčetla, že jsem protivný pacient (doprovod pacienta). Naopak jsme si většinou příjemně popovídali a usmívali se na sebe. Lékaři se především musí, ano MUSÍ, chovat podle zákona, což nedělali, protože ohrožili zdraví malého dítěte a nesdělovali mi informace a možné léčebné postupy. Samozřejmě nemluvím o všech, je to věc jednotlivců. To, že je někdo nedoplacený a unavený, to je aktuální situace, za kterou ale nemůžu a odmítám, aby to kvůli tomu odnášel pacient, natož malé dítě, nebo senior. Pokud někdo svoji práci za vzešlých podmínek nezvládá, měl by sám vyhodnotit, zda v ní má pokračovat zde, nebo jinde. V X jiných nemocnicích nebo jiných zdravotnických zařízeních se takovéto věci nedějou a přitom tam určitě zaměstnanci nejsou závratně více placeni, nebo vytěžování. Paní doktorka na JIP byla v práci, co jsem si stihla všimnout a snad se nemýlím 3 dny v kuse bez přestávky. Musela být nasmrt vyčerpaná a přesto odvedla profesionální práci, mluvila s námi, byla empatická. Bylo mi jí líto, ale jak mi sama řekla, není kdo by tam byl jiný. Je to hrozné, ale i přesto vše zvládla perfektně a jsem jí vděčná. Pokud by na JIP pracoval někdo stylem například pana primáře, nedokážu si představit, jak by to tam vypadalo.

  12. Jani, ukapla mi slza. Deti zatim nemam, tedy nemam srovnani, ale nejspis bych nemela takovou trpelivost jako ty. Je to banda pitomcu, kteri si mysli, ze je diplom opravnuje chovat se jak hovoda. Jsi dobra, zvladla jsi to, vy oba. Kez by to bylo prvni a zaroven posledni takova zkusenost.

  13. Jani, jsi úžasná máma a Tonda má obrovský štěstí, že tě má. Ať už je vám jenom dobře.

    1. Děkujeme oba, Terez! Doufám, že už se křeče nikdy nevrátí, odvezli by nás tam znovu. To už bych se ale rychle postarala o přesun, protože jsem poučená, že není na co čekat.

  14. Tak to je des. Neexistuje aby nekde rodic zustal za dvermi kdyz chce byt s ditetem. Dite ma pravo na neustalou pritomnost zákonného zastupce i obou, je na to paragraf v zakone. Takze to bych se hadala taky. Opravdu doporucuji se informovat, nejlepsi je na to skupinka,resi se to tam casto, na FB Podporite me v osvete? (o pravu pri hospitalizaci,narovinu o porodech). Ja bych to asi nevydrzela a podepsala reverz a sla jinam, nebo at nas prevezou…. Sem rada ze uz to mate za sebou.

    1. Děkuju za informace! Věděla jsem, že má právo na rodiče, ale u té JIP jsem si nebyla jistá, měla jsem respekt k tomu oddělení, kde je všechno mnohem vážnější. My tam byli jen s „blbou febrilní křečí“, zatímco ostatní děti tam bojovali o mnohem víc. Na příště (které snad nebude) budu chytřejší a hlavně bychom už nebyli v Krči.

    2. Tyto stesky jsou pochopitelné z hlediska matky, příbuzného, ale musíme se jako pacienti, matky podívat na věc i pohledem zdravotníka. Zažila jsem mnoho situaci v nemocnicích, některé dobré, jiné horší, ale vždy s jistým ponaučením. Zdravotníci, ať už sestry nebo lékaři, vždy jednali v nejlepší zájmu pacienta, ač se nám to jako rodině či přímo mě jako pacientce, nezdálo. Oproti mě, i když už mám taky řádku proležených let po nemocnicích, neodpovídajících mému věku, musím konstatovat, že jsou to odborníci, mají více zkušenosti než namyšlení a sebevědomí pacienti, kteří ani nevědí základní zdravotní údaje své osoby.
      Proto bych silná slova o paragrafech, hádkách a jiných sporech vytahovala až v nejzazší možné době.
      Mne z článku vyplývá mimo jiné i to, že – slečna/paní neumí osobně řešit věci se správnými lidmi /kouřící uklizečka, primář/ a všechny stížnosti směřuje sestrám, jako by zodpovídaly za vše a má sestry za hromosvod své neschopnosti. Také zkušenost z EEG o nepuštění přítelé / manžela je až směšná, domáhání se za každou cenu svých práv, která v tu dobu jsou z pohledu dítěte kontraproduktivní, je-li přítomna matka.
      Slečna / paní – určitě nezáměrně – zapomněla zmínit, že podepisovala i seznámení s vnitřním řádem nemocnice. V tom většinou stojí /nemocnice od nemocnice, každá to může mít jinak/ že pacient / doprovod je povinen se řídit pokyny zaměstnanců, dodržovat léčebný režim a že můžou být některá práva omezena z důvodu např. náročnosti vyšetření apod. (tedy ano, nárok na otce u vyšetření měla, ale zdravotní sestra ze zkušenosti ví, že více rodičů by mohlo být pro správnost vyšetření nežádoucí, proto povolila pouze jednoho).
      Slovy autorky – v ten moment byly na místě 2 čtyřnohé domácí zvířata, ale kozy to nebyly.
      Bohužel mám problém v autorce vidět tu slabší, naopak nás jako pacienty mezi zdravotníky poškodila svým přístupem k ním. Ne nadarmo nejvíce problému vytváří lidé neznalí, cítící se být mylně v právu.

      1. Lucie, vy jste opravdu zabedněná. Jak jedu postupně vašimi komentáři, stále více bych si přála vidět, co jste za člověka. Ale ještě více bych vám doporučila doučování, aby vám vysvětlili, jak porozumět čtenému textu. Vymýšlíte si věci, které tam nejsou. Jste směšná.

      2. Nezpomente, ze zadny vnitrni rad (ani vnitrni rad, i kdyz podepsany) neni nadrazen nad prava ditete. Mnoho zdravotnickych zarizeni se tak bohuzel tvari a k rodicum se podle toho chova. Fandim kazdemu rodici, co je ochotny se za pravo sveho ditete postavit. Ona jednou ta seprace diky tomuhle skonci.

      3. Rodice maji pravo byt u sveho ditete ja jako sestra bych s tim problem nemela napr u eeg vznikla zbytecne vyhrocena situace sestra bud mela v klidu vysvetlit ze pro vysetreni je treba aby dite bylo klidne a ze cim min lidi tim lip a pokud rodice dale nalehaji je na miste je vpustit a upozornit aby byli tise a dite nevyrusovali a poradit jim kde maji stat aby bylo dite klidné

  15. Ahojky. Jeste jsem nedocetla do konce ale hed me napadla otazka. Proc jste nejeli do jine nemocnice, kdyz jste nebyli spokojeni s peci a pristupem doktoru?

    1. Ahoj, nejdřív jsem doufala, že to bude lepší, že už nic dalšího přece nemůže přijít (naivní) a když jsem se v úterý rozhodla pro převoz, řekli mi, že nás ve čtvrtek pustí. Myslela jsem, že ty dva dny už nás nezabijou a vyčítám si to.

  16. Sice tě neznám osobně, ale tvůj příběh jsem hltala, jako by šlo o moje dítě. Určitě jste rádi, že to máte za sebou. Na tvém místě bych na to chtěla co nejrychleji zapomenout. Zároveň si myslím, že stížnost bys tedy podat měla. Snad i žalobu za zanedbání péče. To je naprosto otřesné a nepřípustné, aby takovéhle praktiky a jednání lékařského personálu byly považovány za normální!

    1. Vanilko, díky za podporu! Taky bych to chtěla zapomenout, ale na druhou stranu jsem si řekla, že když mám možnost říct o tom lidem, co čtou můj blog, využiju ji a pak teprve zavřu dveře. I kdyby jedna máma a jedno dítě měli díky tomu přijít o tyhle zážitky, má to pro mě smysl. Každopádně mě všichni popostrukují ke stížnosti a nejspíš se pro ni rozhodnu. Čím víc ildí mě tady a všude jinde podpořilo, tím víc jsem znovu nakrknutá.

  17. To je strašný…na konci článku se mi opravdu ulevilo,ze Vás vsechny vidím sice ne moc zdravé,ale ŽIVÉ opouštět tu nemocnici ….preju Vám hlavně zdraví!! Protoze dobre nervy očividně nastesti mate….

  18. Ahoj Jano, hrozne me to zasahlo. Jso statecna a jsem rada ze jste v poradku! Opravdu nejde podat nejakou stiznost? Toto neni mozne aby prochazelo a delo se daslim! Drzte se. Marketa

    1. Děkujeme Markét! Určitě by to šlo zvládnout i statečněji, ale dělala jsem, jak nejlíp jsem uměla. Už jsem dostala několik zpráv a návodů, jak na stížnost a všichni mě k tomu popostrkují. Pravděpodobně ji podáme.

  19. Mazec…bohuzel takove jednani znam…pan primar bude zase nejaky egoisticky pip.:( Hlavne abyste tam uz nemuseli…

  20. Me v Thomayerce zabili syna a po te malem i me. Nejhorsi ustav v republice. Ozralej doktor a samej hnus. Jak pred sto lety

    1. Děkujeme Pave! Komentář se mi zobrazil až dnes, ale o to mě více potěšil, když se mi tu vyvztekala paní, podle které jsem za všechno mohla já :)

  21. V Krči jsem několik let pracoval (jako nezdravotnický pracovník) a z mého pohledu byl v celé nemocnici jediný člověk, který byl v mých očích opravdový odborník. Byl jím MUDr. Koukolík – patolog. Takže kdybych někdy v té době chtěl v Krči náhodou skončit, tak jedině na pitvu.
    Bohužel jsem tam jednou skončil i coby pacient s řeznou ranou na noze, a přestože jsem měl „zaměstnaneckou protekci“, hodnotil výkon zdejší zdravotnické elity můj známý sanitář slovy: „No, pěkně jsme ti to zkurvili!“
    Tož asi tak. Vaše zkušenosti mě tedy (bohužel) nepřekvapují.

    1. Ha ha, to jste mě pobavil :D Ačkoliv je to smutnej humor. Dobrého patologa pravděpodobně potřebují… Mrzí mě vaše zkušenost.

  22. Doufám, ze jste podala oficiální stížnost. Bez toho se nikdy nic nezmění. Na FB je skupina Podpořit me v osvětě? Tam se tyhle věci resi, holky pomáhají sepsat stížnost a neúnavně je posílají výš a výš.

    1. Zatím nepodala, ale pravděpodobně podám – všichni mě k tomu popostrkují a tak to asi nenechám být. Už to, jak se šíří tenhle článek je pro mě úspěch. Třeba se díky tomu někdo od podobné zkušenosti uchrání.

  23. Víte , jezdím častodo Tom nemocnice. Řídím sanitku (takovou tu prevozovou) .
    Vstupem do toho špitálu se posunete časem tak ó třicet let zpět. Protvnejsi sestřičky jsem nikde jinde v Praze nepotkal.

  24. Článek je nadstandardně emotivní a paní hysterická je, vše asi nebylo ideální, ale kvalita odpovídá ceně. Zvykejte si bude hůř… Jsou pracoviště kde vám uříznuté prsty prisiji, jinde ne. Prostě není standard péče a při současném stavu zdravotnictví se bude spíše propadat. Pozn. ač se to nezdá tak pediatrie TN je dobré klinické pracoviště, v některých dg. nejlepší. Občas je dobré nechat personál dělat jeho práci a extrémně se nevyptavat, stejně tomu laik nerozumím, ani po studiu google university… Hodně štěstí nadále.

    1. Napadla mě přesně odpověď, kterou napsala paní Ema pode mnou. Máte přesný styl vyjadřování, jako pan primář Kabíček. Pojďte nebýt anonymní, já tu šla taky s kůží na trh ;)

    2. Kurde… Hlavně držet hubu a krok a o nic se radši nezajimat. Jo to dává ve 21. století smysl. K čemu jsou nějaký práva,ze?

      1. Práva máme, proč je nevyužit. Třeba takové právo odmítnou zdravotní péči – negativní revers… Držet hubu a krok se po nikom nechce, ale za některé spolupacienty (mn. č.) se čím dál více stydím. Plná pusa práv, ale neznalost základních povinnosti a nejedno překvapení při jejich zjištění vyvolá hodně hněvu.
        Slečna / paní v článku jasně přiznává svou neschopnost komunikace na běžné společenské úrovní, ale očekává komunikaci standardní. Jen tak pro zábavu – když se mě někdo v nemocnici nepředstaví, nejsem uražená, ale /světe div se/ slušně se zeptám na jméno a funkci – bez zesměšňování, urážení, irone apod. a je mi odpovězeno. Proč to v tomto případě nefungovalo. Že by příčinou problému nebylo okolí, ale samotná autorka? Nelze vyloučit.

        1. Lucie, prosím, nekomentujte, když neumíte pochopit to, co čtete a vymýšlíte si věci, které v textu nejsou. Za prvé, jak už jsem vám asi 2x napsala, nejsem žádná arogantní slečinka, vydržím hodně a s personálem jsme jeli na přátelské vlně, dokud se to nepokazilo. Jediný, kdo tady je mimo mísu jste vy a nevím, jak si můžete dovolit soudit. A za druhé, pokud vy máte ráda přístup takový, jaký jste pravděpodobně zažívala ve zdravotnictví před 30 lety, je to vaše věc, ale dnes jsou standardy opravdu jinde, než s jakými jsme se setkali v Thomayerce. To je ode mne pro vás vše a buďte tak laskava, již nehodnoťte něco, o čem víte úplné nic.

  25. Byt na miste Ondry tak primari asi rozmlatim hlavu o nejblizsi zed a at me treba zavrou. Nechapu tyhlety aroganti curaky co si mysli ze kdyz maji pred jmenem MUDr tak se muzou chovat jako rissky protektor a cely svet se pred nima posere.
    Byt na vasem miste tak jim nezaplatim ani korunu a jeste tady zverejnim jejich jmena i s fotkama.

    1. Zkuste alespoň dodělat základnu a pak rozdavejte rozumy 😀… Vždy mne pobaví, když někdo kdo neumí ani psát, terminuje VŠ vzdělané lidi jako vy. Předpokládám že na FB máte „vysokou školu života“ 😀😂😸.

      1. Mne zase vzdy pobavi jak si kdejaky Nahodny Ctenar (pun intended) na internetu mysli ze kdyz si ode me precetl ctyri radky textu tak se se mnou muze bavit jako kdyby me znal pul zivota a poucovat me co mam delat. Fyi, pracuji jako IT inzenyr za plat srovnatelny s prumernym ceskym doktorem a na Facebooku nejsem, jedina socialni sit, kterou pouzivam, je LinkedIn.

          1. Netusil jsem jak upadla uroven cteni s porozumenim. Pisu ze pracuji jako IT inzenyr, jak z toho vyplyva kde nebo co jsem studoval?

          2. Milý Náhodný čtenáři, než budete příště kritizovat něčí písemný projev, raději si opravte ten svůj a doučte se alespoň psaní čárek v souvětích. :)

            1. Myslím, že nebyla kritizována stylistika, ale obsah, nebo spíše v tomto případě neobsah. Já osobně promíjím chybějící interpunkce, ale některé slovní guláše a slovní průjmy prominout nejde milá Liško.

              1. Lucie, vy jste všude byla a všechno znáte. Potlesk pro vás! A na průjem vám doporučuji černé uhlí, pravděpodobně vás dost trápí.

    2. Naštvaní jsme byli dost, ale tohle by nic nevyřešilo. Jména i s fotkama klidně můžu přiložit, tedy co se týká primáře a přednostky – mají je na webu.

      1. Tak ze svych zkusenosti mluvit nemuzu, u ceskeho lekare jsem jeste nebyl (byt jim platim pres 7 tisic mesicne), ale obcas je fyzicke nasili jedine, co udela dostatecny „dojem“ – zvlast u vysokopostavenych lidi kteri jsou presvedceni ze jim vsechno projde protoze maji konexe na vsech moznych mistech nebo veri ze prinejhorsim nekoho podplati (treba takovy doktor Bartak nebo jak se ten zvrhlik jmenoval). Kdyz je pak najednou nekdo drzi pod krkem tak si uvedodmi ze v takove chvili jim nepomuze nikdo a nezbyde jim nic nez se zacit chovat rozumne a spolupracovat.

  26. Moc prosím, zveřejnění na internetu nicnevyřeší, musíte podat stížnost poskytovateli zdravotních služeb a zřizovateli nemocnice. Důrazně doporučuji nechat si pomoci od právníka se specializací na zdravotnické právo, pokud na něj nemáte peníze, lze napsat na Českou advokátní komoru aby vám byl přidělen ex offo.
    Čim je větší nedostatek lékařů a sester, je personál ve zdravotnictví den ode dne drzejší, protože se nemusí tolik obávat vyhazovu. Tyhle drzé neprofesionálně se chovaící lidi je třeba ale odstranit bez ohledu na podstavy ve zdravotnictví. Držím palce.

    1. S chutí do toho, ale jednoho dne zjistite že neni ten personál…. Jediný recept je ty lidi seriózně zaplatit a vytvořit jim slušné podminky k práci. Represí si moc nepomůžete.

      1. Seriozne zaplatit? A kolik tak podle vas asi bere ten primar (ktery se dle clanku z celeho personalu choval snad nejhur)?
        A i kdyby bral treba 20k mesicne, nizky plat nedava cloveku pravo chovat se ke svym de facto zakaznikum jako arogantni hovado. V Praze je 2% nezamestnanost, kdyz se mu tam nelibi, at da vypoved a jde delat jinam, jestli si mysli, ze jinde dostane vyssi plat nebo lepsi podminky.

        1. 😀 Vidíte to poněkud zjednodušenou optikou pane inženýre, není to jen otázka peněz, ale i přepracovanosti. To že nechápete vztah míry odměny za práci současně s mírou přetěžování a stupněm zejména trestně-pravní odpovednosti je váš problém, ale pak byste měl mít nadhled a nehodnotit to na základě emotivniho článku blogerky. Pozn. pacient v současném systému má do zákazníka hodně daleko, zjistěte si jak funguje systém zdravotniho „pojištění“, proplacení a výše úhrad, kdy řada postupů je prodělečná. Pokud bude ce zdravotnictví tržní prostředí, pak se změní i patrně odměna za práci personalu a jeho přístup. Nadruhou stranu, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… V zahraničí si pacient k lékařům nedovolí to co český buran, který chce vše hned, v nejlepší kvalitě a „zdarma“, respektive za cenu velmi levnoho pojištění. Koukněte kolik HDP jde na zdravotnictví v SRN/GB a kolik u nás. Zjistěte si jaká péče a v jaké dostupnosti je ve srovnani s ČR pro vsechny. Tady je to ještě stále luxus, což chápou Češi žijící v zahraničí.

          1. Velmi levneho pojisteni? :D Jste se posral v kine, ne?
            V zahranici jsem zil pres 5 let, za 300 EUR mesicne (ekvivalent toho,,co v souctu se svym zamestnavatelem odvedu na zdravotnem pojisteni tady) bych tam dostal vlastni pokoj v soukromne nemocnici a ke snidani bych mel kaviarovy tousty a ne suchou vanocku…
            To co popisuje pani v clanku je luxus mozna tak ve srovnani s Ukrajinou.

            1. Zkuste prosím pro příště přečíst co jsem napsal, patrně ani u vás není sociální schopnost a porozumění textu silnou strankou.

              1. Doktor je placen z meho pojisteni/dani (ktere nejsou zrovna nizke stejne tak jako neni zrovna nizky plat primare) a dle toho se ke mne ma chovat, tecka.
                Nechapu co za pohadky o prodelecnych postupech tady vypravite, to jakoze doktor hradi cast meho osetreni ze sve kapsy nebo co si pod tim mam predstavit? Kdyz nemocnice vyrobi ztratu, bude ji oddluzovat stat takze to stejne v konecnem dusledku budu platit ja.

                1. Vážený dr. Schanabele von Rom t.č. v IT. Díky Vám a Vám podobným je čím dál větší nedostatek lékařů a sester v ČR. Ti rozumní, bez závazku utíkají od nevděčných českých pacientů do zemí, kde si jich váží. Takže chování některých z nás, pacientů, je hlavním důsledkem nedostatku personálů v nemocnicích a následné přepracovanosti těch zbylých.
                  Mimo jiné z vašich daní platí i úředníky, hasiče, policisty, učitele, takže opravdu z vašich daní neplatíte pouze lékaře a primáře. Ten váš ždibek na zdravotní pojištění pokryje maximálně týdenní pobyt na JIPce, až někdo rozbije v budoucnu hubu vám, za hrubiánské chování.
                  Souhlasím s Náhodným čtenářem, článek je emočně zabarven, jednostranně podán, bez znalosti problematiky a souvisejících záležitosti.

    2. Děkuji za komentář! Původně jsem nechtěla, ale mám už desítky zpráv, které mě přesvědčují k opaku a spoustu rad, jak na to. Asi do toho půjdeme. Jako úspěch už považuji i čtenost tohoto článku a jak se šíří po internetu. Bude pro mě úspěchem, když pomůže některé rodině v rozhodnutí, která nemocnice pro ně bude nejlepší, aby měli lepší „zážiky“.

      1. Dobrý večer, skutečně jediná možnost, jak cokoliv změnit je, když se lidi naučí bránit. Neházet takové děsivé a degradující zážitky a jednání za hlavu, ale fakt jednat. Stěžovat si, vyžadovat konzultace, měnit nemocnice. chápu, že je to velmi těžké,když se jedná o nemocné dítě, když člověk očekává pomoc a informace. Ale zdravotnický personál je skutečně povinen chovat se a jednat podle daných standardů a etických norem a pacienti mají svá práva. Jsem už 20 let zdravotní sestra a z takových článků je mi velmi smutno, protože vím, že tohle je mnohde skutečně běžná praxe. Pokud by každý, kdo se setká s takovýmto jednáním a přístupem poslal oficiální stížnost na ředitelství dané nemocnice, tak věřím, že by se skutečně začalo „něco“ dít. Přeju Vám i celé rodině hodně zdraví a už žádné podobné zážitky.

        1. Veroniko, děkuji! A děkuji i za další zdravotní sestru, která k pacientům pravděpodobně přistupuje lidsky a je to pro ní normální. Stížnost jem podat nechtěla, chtěla jsem už od toho mít klid, ale po překvapivém dosahu článku a tolika prosbách o podání stížnosti, jsem se rozhodla ji podat.

          1. Nejdřív poslat stížnost na ředitelství nemocnice- tam ti pravděpodobně zamítnou a budou stát za svým personálem. Pak je nutné poslat to zrizovateli nemocnice- krajský úřad a pak ministerstvo zdravotnictví. Budou se v tom muset stourat a prozkoumávat. Když bude dost takových stížnosti, tak si da snad personál pozor, jal se chova

        2. Dobré ráno Veroniko. Černobílé vidění světa není správné. Jsou špatní zdravotnicí, jsou ale i špatní pacienti. Bohužel článek je značně tendenční, pojat emočně, bez známek objektivity. Pokud se budeme bavit o pacientech a jejich špatném chování, což zažívám při svých návštěvách špitálů často, ale s podivem se o tom nesmí mluvit, je nutno říct, že jejich špatné chování pacientů omluvit jejich nemoc /nemoc blízkýchú, jak často slýchávám od svých známých, zdravotníků. Takoví pacienti, kteří neudrží ve stresové situaci nervy na uzdě jsou psychický labilní lidé, jejiž nekorektní chování je jím neprávem tolerováno. Ve společnosti už dnes bráno za normu u pacientů. Hulváství, nadávky, aroganci a ponižování zdravotníků si nesmí dovolit žádný pacient. Nad vámi zmíněnými standardy a etickými normami je listina základních práv a svobod zaručující všem lidem rovnocenný přístup, zachovávání důstojnosti /nejen směr zdravotník ->pacient, ale i naopak pacient -> zdravotník/. Bohužel tento základní aspekt sama autorka svým článkem bourá, minimálně v odstavci o sestře se čtyřma nohama. Tito lidé, co dokážou zplodit tyto a obdobné články potkávám ve svém okolí dnes a denně a nejhorší na tom je, že se stejně vyjadřují i v přímém kontaktu – zesměšňujíc, urážejí, dehonestují, jsou vulgární, arogantní.
          Proto si vám dovolím oponovat ve vaší chybné premise – zdravotnický personál není a nikdy nebyl povinen chovat se a jednat podle standardů /jakých?/ a etických norem, je povinen chovat se k pacientovi dle zákonných instancí. Totéž ale platí i na druhou stranu. My pacienti máme práva, ale k ním náleží i povinnosti.

          1. Lucie, není to odborný článek, nebo článek v novinách. Je to blogový příspěvek a můj blog je něco, jako deník, takže je celý zabarven tak, jak jsem aktuální věc prožívala. Pokud budete chtít číst něco jiného, než toto vyprávění, mohu vám poslat zcela věcnou stížnost, kterou chystáme k rozeslání na patřičná místa, ale mnoho nového se v něm nedozvíte. Možná jedině to, co jsem v článu neuvedla – kdyby v pátek do nemocnice nezavolal náž známý bývalý přednosta, čekali by na výsledky z krve a moči do pondělí, což by pravděpodobně mělo dost fatální následky vzhledem k tomu, že už takhle v sobotu syn dostal sepsi a upadl do těžké křeče. Až se podobné věci stanou vám, jistě to zvládnete zcela bez emocí. Již jsem vám odpověděla u jiného z vašich komentářů, ale důrazně to zopakuji ještě tady – pášete, jako bych byla arogantní a protivný doprovod pacienta, ale tak to doopravdy není a nevím, proč si to vymýšlíte. Pěkný den

  27. Moc prosím za všechny další dětičky: nenechte to jen tak. Stěžujte si na ředitelství nemocnice, lékařskou komoru, Ministerstvo zdravotnictví…..prostě všude, kam to jde, tak pošlete stížnost. Třeba si to příště už nedovolí.

    1. Kateřino, díky za komentář! Nechtěla jsem, ale po přečtění desítek zpráv a komentářů, které mě k tomu povzbuzují to pravděpodobně udělám. Každopádně i kdyby ne, článek má neuvěřitelný dosah, který jsem nečekala a už to může někomu pomoci v rozhodování…

  28. Já jsem nebyla ve vaší situaci, ale nejdéle v sobotu bych vlitla na ředitele nemocnice a okamžitě odešla jinam. To je hrůza. Hlavně že už je v pořádku

  29. Tedy jsem úplně v šoku. Byli jsme se synem loni o Vánocích také 10 dní v nemocnici, v té době mu bylo 13m, z jiného důvodu. Nechápu, že v Praze se něco takového vůbec může stát. Jsme z malého města a leželi jsme v jindřichohradecke nemocnici. Takže v podstatě ve vesnické nemocnici. Oddělení bylo nové, krásné, personál naprosto skvělý a hlavně se divím, celou dobu měl napíchnutou kanylu a řekli nám, že z toho důvodu musíme být celou dobu na JIP. Měli jsme vlastní pokoj se socialem, ve společném ležely jen děti, které tam byly bez rodičů. Každý den jsme přecházeli na kontrolu na Orl a vždy naprosto bez potíží a to jsme nastupovali v pátek a byli tam přes svátky. Dokonce nám uzpůsobili antibiotika tak, abychom mohli na Štědrý večer domů. Naprosto nechápu, jak se může péče tak moc lišit. Já psala ten dekovny dopis a doufám, že Vy jste poslala stížnost!

    1. Z vlastni zkusenosti, v Praze nemocnice stoji za starou backoru. Vybavenim (nemyslim pristroje, ty jsou nejspis spickove) se cas zastavil pred 30 lety, socialka na pokoji malokde, prepracovany personal ktery ma pacienta jen jako dalsi kus. Na malem meste je to uplne o necem jinem, bohuzel.

      1. Z dětského mám zkušenost zatím jen s Motolem a Krčí a v Motole to bylo úplně o něčem jiném. Docela bych důvěřovala i Bulovce, kde známá pracuje jako sestřička.

    2. Paní Martino,je to velmi jednoduché,jak se může péče lišit,ted jsem měla možnost pobýt 2 měsíce v jedné věhlasné nemocnici v Praze a došla jsem k názoru,že všechno je v lidech,jak se chovají,jak jsou pečliví a zadpovědní,pořád slyším,že je málo personálu já jsem tam za tu dobu potkávala pořád další sestry které jsem ani nestačila počítat, na vizitu přišel takový průvod,že nebyl vidět konec,přitom se na mě ani nikdo nepodíval,prostudovali desky se štosem papírů a průvod odešel.Kdyby to nebylo tak smutné tak by se člověk tomu zasmál.Člověk se někde ztratil.Připomnělo mi to film o Švejkovi když byl v nemocnici,myslím,že není daleko doba,že nebudou na léčbu peníze akorát nám budou předepisovat krystýr.

      1. Jak píšete, je to o lidech. Jasně, že se všichni můžeme blbě vyspat, může nás ráno doma naštvat manžel a tak dále, ale bohužel, tady to nebylo o jednom nevyspalém člověku :(

  30. Dobry den,
    Sama jsem zdravotni sestra v Jablonci nad Nisou na pediatrii. I kdyz me rozcili hodnoceni doprovodu. Toto se u nas tedy nedeje. Stydim se za jine sestry, ktere musi byt naprosto vyhorele a prace je netesi. Jsem rada v jakem kolektivu pracuji a ze jsme na vsechny mile….
    Sdilim s vami vase rozhořčení a chapu ze diky teto zkusenosti vas nikdy nebude tesit pomoc lekaru a sester.

    1. Děkuji Pavlo! Nejhorší je, že ty sestry, kromě té na EEG, se k nám chovaly fakt hezky, ale to mi bohužel je k ničemu, když tam zároveň byly jiné nedostatky, které se přímo týkaly stavu mého dítěte :( Vyjímaje sester na JIP, tam vše proběhlo bez komplikace.

  31. Při čtení článku se mi znovu vybavily přes dva roky staré zážitky z téhle nemocnice, kde jsem byla s dcerkou (měla 13 měsíců). Bylo to tam tak hrozné, že jsem čtvrtý den odešla na reverz. Taky jsme byli problémovi rodiče, dožadovali jsme se totiž informací o výsledku vyšetření apod. Ta arogance, nezájem. Bydlíme kousek od Krce, takže je to pro nás nejbližší nemocnice, ale snad už nikdy více.

  32. Je mi moc líto, že jste museli prožít něco takového, ale nepřekvapuje mě, že to byla tato nemocnice. Před třemi lety mě tam vezla sanitka s 8 měsíční dcerou. Malá celá zmodrala, přestala dýchat a byla z ní hadrová panenka. Povedlo se nám probrat ji dřív než sanita dorazila, ale byla jsem k smrti vyděšená. Odvezli nás do Krče, kde malou vyšetřili a nepřišlo se na to co se stalo, ale oznámili nám, že mají plno a nemají nás kde nechat, že malá vypadá už dobře, protože během vyšetřování se jí vracela normální barva a že teda máme jet domů, že se to už „snad“ nebude opakovat. Druhý den jsme jeli na pohotovost znova, ale jinam a bez sanitky. Opakovalo se to, byly to febrilní křeče. Malá totiž měla oboustranný zánět středního ucha a šestou nemoc dohromady, ale to zjistila až právě druhý den doktorka na pohotovosti v Benešově. Nikam nespěchala a snažila se opravdu poctivě najít příčinu problémů. Jinam už nejezdime, je to neuvěřitelný jak rozdílný přístup můžou lékaři a sestry mít. Přeji vám hodně zdraví a hlavně ať už toto nemusíte nikdy zažít znovu

    1. Ježiši marja!!! To je šílená zkušenost! Snad ještě horší, než ta naše. Je mi z toho ouzko a doufám, že už ani vy, ani my podobné věci nezažijeme. Kéž by ani všichni ostatní.

  33. No ty krááááso… sedím tu po přečtení a čučím jak tele na nový vrata… :/ :/ Jak už je několikrát psáno výš – poslala bych tunu stížností kam všude to půjde, i když chápu, že jste nejspíš ráda, že jste ráda…. zajímalo by mně s jakým výsledkem teda Toníčka pustili? Každopádně moc držím Vám i Toníčkovi pěsti, ať už jste jen zdraví a nic podobného už se neopakuje. Taky jsme byli asi v 6m v Krči na neurologii, a i když to nebyl žádnej ideál, tak oproti tomuhle to byla procházka růžovým sadem… Opět mně Vaše zkušenost utvrzuje v tom, že je třeba být „otravná“ a ptát se, zjišťovat a klidně znovu a znovu… ( i když doufám, že žádná z nás, matek, nic takového potřebovat nebude, protože budeme mít dětičky zdravé :) ).

    1. Naštěstí vše už vypadá v pořádku. Pustili nás se zaléčeným zánětem ledvin (doma dobral antibiotika) a s informacemi o tom, jak se chovat, pokud by se opakovala febrilní křeč (na informace jsem se zeptala při propouštění) – i předtím jsem nějaké útržky dostala, ale potřebovala jsem to pořádně vysvětlit. Snad se vše opravdu v pořádku poznalo a vyléčilo a v budoucnu se nejzistí žádná potíž.

  34. Zrovna jsem dočetla Váš příběh a připadám si, jak kdybych četla o nás. Na tomto oddělení a myslím, že dokonce i na stejném „nadstandardnim“ pokoji jsem byla loni v prosinci s mojí tehdy půlroční dcerou. Diagnózu tedy měla jinou, ale to co popisujete jsme podobně zažily i my. Mrazí mně z toho a raději bych na pobyt tam úplně zapomněla. Jak tak čtu, tak přístroje na měření okysličení krve mají stále i téměř po roce nefunkční!!! Přeji malému zdraví a ať už nic podobného nezažijete.

  35. Bozatka oba dva 😔 jak se můžou v nemocnici takhle chovat, absolutně nechápu. Já absolvovala s dcerkou i synem v Opavské nemocnici a tam jsem neměla jediný problém. Všichni vstřícní, hned říkali co a jak, s malým nás hospitalizovali s tím, ze měl CRP 101 a hned nasadili AtB a pak řešili jestli má zánět ledvin nebo angínu (nakonec angína), taky jsem kojila a podporovali mě co to šlo, protoze malý nechtěl čaj a musel pít (už měl rok). Je mi nesmírně líto vsech, kteří musí zažít něco podobného vašemu zazitku 😔 nemocnice s tímhle přístupem je fakt neštěstí.

  36. Dobry den, na FB je skupina Podporite me v osvete? A tam jsou odbornice na reseni takovych veci v nemocnicich, porodnicich atd. Pridejte se tam, nasdilejte clanek a uvidite, jak dobre vam poradi. Nenechte toto bez stiznosti, pomuzete dalsim a primar dostane pres prsty. Jste statecna!!! At jste uz jen a jen v poradku!!

      1. Prima, tam vas urcite dobre nasmeruji, jsou tam vazne odbornici! Drzim palce at uz je malemu jen dobre!!!

  37. Já doufám, že s tím někdo začne něco dělat,je to šílené jaký k tomu mají postoj!!!Ležela jsem nějakou dobu taky po nemocnicích s dětmi..a ten pocit nejistoty a bezmoci.!Držím pěsti ať je malý zdravý a pokud budete řešit situaci s nemocnicí taktéž držím palce.

  38. Mrzí mě, čím jste si prošli a jsem upřímně i dost překvapena. Podobnou situaci jsme řešili ve Vinohradské nemocnici, ale minulý rok jsme byli v Krči az na cca 2 případy, kde šlo o pomocný personál úplně nadšeni. Ať už to byla pediatrie lůžková i JiP, chirurgická JiP, neurologie. Přístup profesně i lidsky na jedničku s hvězdičkou. A ano, jsme ti, kteří napsali na všechna oddělení děkovny dopis😉 Ale je možné, ze po 3 měsících ve spitale člověk otupi.

    1. To jste si prožili pěkně dlouhý čas v nemocnici, doufám, že vše dobře dopadlo! Samozřejmě je to hodně o lidech. Asi jste měli větší štěstí na personál, mohli být třeba méně unavení, cokoliv. Jsme lidi a tak to bohužel může být jeden den tak, druhý jinak. Bohužel se ke mně donášejí podobné zkušenosti těm našim a to poměrně ve velkém množství, ale budu doufat, že je to hlavně tím, že ti spokojení se neozývají.

      1. Vše dopadlo dobře a i to má určitě na naše pocity velký vliv. Syn prodělal ADEM, akutní encefalomyelitidu, kdy nám v podstatě během 30 hodin ochrnul na 3/4 těla. Ze selhání plic ho zachránila včasná diagnóza, kdy mu byly okamžitě nasazeny kortikoidy s podařilo se včas zastavit. A my rodiče jsme jen koukali, s jakým nasazením tam všichni fungovali, okamžitou magnetickou rezonanci počínaje a svolením neurochirurgickeho konsilia během 30 min za účasti odborníka ze Stresovicke nemocnice konce. Má jediná výtka (kromě nepříjemné jedna sestry na neurologii a uklizecky) byla, ze jsme de synem nemohli být na JiP.. Ale i to jsem schopna pochopit, protože tam byly deticky po těžkých transplantacích a prostředí by tomu mělo odpovídat. Jen co to šlo, tak ho přeložili na část JiP s mirnejsim provozem, kde jsme už mohli být. Sestry s nim v noci hrály karty, když nemohl spat, dodnes je vždy jde při kontrole pozdravit. Za nás proste opravdu spokojenost. Ale uznávám, ze to muže být i určitou vyjimecnosti případu, ze z nás byli tak vyjanceni.. Naše pediatricka nám Krc dokonce doporučila, my chtěli také do Motola. Říkala, ze se ji z Motola vrátilo už dost deti ve špatném stavu s tím, ze stav dítěte není k hospitalizaci. Ta proběhla třeba až napodruhé/napotřetí a samozřejmě zbytečně pozdě. Jinak asi tuším, kterou sestru na neurologii myslíte. Hlavne, ať uz je malý v pořádku a jste do budoucna ušetřeni podobných zážitku.

        1. Ještě, že to dobře dopadlo a ve vaší situaci si nedokážu představit, kdybyste k tomu měla ještě řešit problémy s komunikací atd. To by se člověk musel zbláznit. Máte pravdu, oproti diagnoze vašeho syna ten náš prodělal v podstatě „rýmičku“. Každopádně řekla bych, že přístup by se měl držet na stejné úrovni, nehledě na závažnost případu.

          1. Jano špatně jste mne pochopila. Nechtěla jsem nijak zlehcovat stav vašeho syna, febrilni křeče opravdu sranda nejsou. Přístup by měl být stejný, i k te opravdové rymicce. Protože člověk nikdy neví, v co vyústí.. Synovi toto prý způsobila běžná viróza. Spíše jsem jen překvapena, kolik negativních reakci na Krc je a naše zkušenost o 180 st. jiná a přemýšlela jsem, jaký vliv na přístup personálu mohl mít „netradiční“ případ.

            1. Vůbec ne, to já jsem to odlehčila, protože když slyším o dětech s vážnými potíži, připadám si proti nim, jakože jsme simulanti.

  39. je to až k neuvěření co se může stát v nemocnici… já po zkušenosti z porodnice si nedovedu představit že by nás poslali do nemocnice s takhle arogantním přístupem…tak bylo pár sester opravdu skvělých a par sester které byli tak arogantní že to nebylo ani možné…. jste hrozně statečná že jste to vydržela bez přeložení jinam … mě by si vyděsila už ta postýlka. Hlavně ať je Toník zdravý.

    1. Katko, v jaké jste byla porodnici? Jinak souhlasím, to je asi „normální“, že část personálu je fajn a mezi nimi pár jedinců, co jsou mimo, asi jako všude, nejen ve zdravotnictví. Dnes lituji, že jsme po propuštění z JIP neodjeli. Bohužel, nejdřív jsem měla z převozu strach kvůli malému, protože jsem pořádně nevěděla, co mu je a pak jsem si říkala, že těch pár dní už přežijeme :/

      1. Byli jsme v Jablonci nad Nisou. Byla jsem vyčerpaná, protože jsem už několik dní předtím nespala a pak porod (který teda taky stál za to, netrval dlouho ale ten přístup byl taky jak na houpačce). Do toho jsem byla prvorodička, takže vyplašená skoro ze všeho. Malá v noci nechtěla vůbec jíst, tak jsem jednu noc zazvonila přišla super sestřička pomohla a byla milá. Zazvonila jsem druhou noc a přišla ženská, která se sotva vešla do dveří, šla z ní hrůza nebyla vůbec milá, spíš že ji obtěžuji. Na můj problém, že malá už asi 5 hodin nejedla, se na mě dívala jako na neschopnou a úzkostlivou matku. Asi nemá hlad bylo její vysvětlení ( jinak mě pořád říkali, že malá musí jist co 2 hodiny, když to nepůjde zazvoňte). Takže vždycky se strašným pocitem viny a pocitem. že je velice obtěžuji jsem ještě několikrát za pobyt zazvonila a bylo to jak na houpačce. Jednou super sestra, která řekne jestli se to bude opakovat nebojte se zazvonit. Pak sestra, že jste měli strach ji říct problém když přišla a rozhodně jste si nechtěli zazvonit znovu. Pak tam byla sestra, která byla opravdu nepříjemná, když malá nepřibírala tak se tvářila jako že ji nechávám o hladu a otázky jako “ krmíte ji co 2 hodiny?“ já že ano. Ona „jak vám to jde“, tak jsem řekla „jak kdy, v noci moc ne“ a ona „no jo vy jste ta co má furt nějakej problém“. To už jsem nemohla a jen co odešla, tak jsem si tam potichu brečela, jako skoro celý pobyt. Hlavně mi řekla, že za půl hodiny přijde nebo ať si zazvoním, že mi ukáže jak funguje váha a že malou musím vážit atd.( Snažila jsem se ji vysvětlit ,že s touto starou váhou kupodivu umím, že na laborkách jsme používali podobnou. Tak to vůbec, to přece nemůžu s tím umět protože ony jsou na to školené). Tak jsem zazvonila, asi po hodině, přišla s obličejem tak zhnuseným a se slovy „tak co je zase“. Tak jsem ji s rozklepaným hlasem řekla, že mě sama řekla, že mám zazvonit. Tato sestra ještě přišla jeden den a byla jak zfetovaná, červené oči, tupý pohled a že musí malou odnést na odběr,. Hrozně jsem se bála ji malou svěřit. To jsem nemohla ani říct, protože už malou čapla za nohu a stáhla si ji do ruky a nesla ji tak, že malou měla na jedné ruce obličejem k zemi a ruku měla pod jejím krčkem. já seděla jak opařená. Pak jsem se jen klepala, kde jsou protože to trvalo déle než u chlapečka co byl s námi na pokoji a pak jsem naštěstí slyšela na chodbě pláč a věděla, že nesou moji Stázu. Tak mi ještě oznámila ,že mám přijít v 5 na odříznutí pupíku na sesternu. Až asi před týdnem jsem se dozvěděla, že se to dělat nemusí. Vrchol bylo tuhle jetou sestřičku vidět s žiletkou nad moji dcerkou. A úplně nejhorší bylo ,když jsem den před naším odchodem přebalovala malou, vše v pořádku jen jsem se natáhla po ubrousku ( to jsem byla ještě velice ráda ,že jsem si nevzala naše látkové plenky, jak jsem měla v plánu. By mě sestry asi ukamenovali) a v tu chvilku začala malá hrozně brečet a najednou plenka plná krve. Tak jsem zvonila než sestra přišla zdálo se mi to nekonečný plenka plná krve a sestra furt nikde, po chvilce přišla sestra úplně pomalu s takovým soucitným pohledem a slovy „tak copak se děje“. Tak jsem ji to ukázala a ona že to je normální. Že hned přijde.Normální mi to nepřišlo, ale že miminka menstruují jsem už slyšela, ale tohle bylo opravdu hodně krve. Za chvilku opravdu přišla, ale měla v ruce injekci a že ji musí píchnout další vitamín K. Ale že se nemám bát, že to nic není. Najednou se se rozlítli dveře přišla dětská doktorka a hned že ji musí prohlídnout, a ptala se jestli krvácela i z jinde, pak skončili něco si tam se sestrou říkaly, mě doktorka zdůrazňovala, že musím zazvonit až se to zase stane, aby sestry věděli jak moc krvácí a odešli. Nikdo neřekl co se děje.hned při dalším přebalování zas tak jsem zvonila a přišla jedna z protivných sester „CO JE?“ tak jsem ji to vysvětlila a ona že to nic není, že je to normální a odešla.Přibližně za 2 hodiny přišla sestra, že mala musí ráno na krev. že má doktorka podezření na krvácivou nemoc. Co to je, jak k tomu dochází apod. nezdělila a odešla . celou noc jsem nespala. Stále jsem si jen říkala co to je, jestli je to vážné nebo ne jestli je to léčitelné. Přemýšlela jsem že zazvoním na sestru jestli by mi to nevysvětlila pak jsem si vzpomněla kdo má službu a raději nezvonila. Ráno přišli a malou odnesli. nakonec se to nepotvrdilo a my mohli jít domů. Co mě je dodneška líto, je to že mě nikdo nepoučil, že bych mohla mít poporodní depresi. Mě nenapadlo ani ve snu, že já bych ji mohla mít. Bylo by fajn kdyby o tom v porodnici poučili a vysvětlili maminkám že jsou různé úrovně. Kdyby mi to tam řekli třeba by mi došlo že mam slabou poporodní depresi, manžel by se mnou zůstal doma a vše by bylo lepší. až po 14 dnech a hrozných myšlenkách ( ale jen takových, že jsem špatná máma a že si nezasloužím tak úžasné dítě ani manžela a že bych měla odejít pak už že kdybych umřela že jim bude líp beze mě apod. nikdy ne že bych malé ublížila), tak jsem si zjistila že mám poporodní blues a začala to řešit a svěřila se manželoj. ten se snažil co nejvíce pomoct. Nevím jestli chování sester to celé neumocnilo či nezpůsobilo, nevím. Ale až asi po dvou měsících co jsem to vyprávěla známe mi došlo jak špatně se tam k nám chovali. Do té doby jsem si myslela, že jsem za to mohla já že jsem byla neschopná, úzkostlivá a stále obtěžovala je. Ale kdo byl opravdu úžasný tak to byli sestry jak ony říkaly pro velký holky :) a všechny gynekoložky a recenze pánů gynekologů by byla na jiné povídání například já mě pan doktor na jedné z posledních kontrol nechal se svléknout a pak řekl ať si sednu nahá na židli vedle stolu a počkám že si musí zavolat a volal soukromě asi 15-20 min a pak si do telefonu dobu ukládal číslo a ještě psal sms. Zatím co z ordinace se stal průchodák, tu uklízečka, tu několik sester, tu zas někdo jiný a já patřím k opravdu stydlivým lidem. Pak už i sestra naznačila, že je to nevhodné tak řekl že jsme se na tom dohodli a že jsem souhlasila. Opravdu hrůza. Chápala jsem když mě tak nechala lékařka která musela jít zašít paní po porodu. to bylo jasné ale soukromí telefon a bylo toho mnohem víc. Nejhorší je že na tuhle porodnici jsem četla nejlepší recenze. :(

        1. Dobrý den Katko, je mi smutno z toho, že máte na porodnici takové vzpomínky. Tu depresi jste získala zřejmě už tam a určitě kvůli tomu, že Vám ze začátku sestry nic nevysvětlily, moc nepomohly, že jste nabila pocit, že je otravujete, tím pádem Vám snížily sebevědomí na nulu. Bez empatie nepoznaly, že jste citlivějš, a že potřebujete více laskavé pomoci a péče. Ach jo :(. Přeji už jenom všechno dobré.

  40. Mám podobnou zkušenost, syn několikrát febrilní křeče. Je jistě mnoho příčin, ale jednou z nich je i očkování, proto jsme další očkování po křečích odložili. Prosím zvažte to také, protože již křeče Toníkovo tělo dost vyčerpaly.

    1. Díky za zkušenost! Očkování jsme započali, ale teď je odloženo hlavně kvůli ledvinám. Minimálně půl roku žádné nesmí dostat, bude dál očkovaný až po prvních narozeninách.

  41. Som zdravotna sestra a hambim sa za vsetkych zdravotnikov, ktori su neohladuplni, neprijemni a neprifesionalni. Ako pacient mam aj ja otrasne skusenosti s personalom.

  42. Máme podobnou zkušenost, ale s nemocnicí bulovka. Moje dcerka necele tři roky, šla s tatínkem domů a otřela se o kytku( něco jako bolševník) a jelikož má citlivou pokožku tak mléko s te rostliny v kontaktu se sluníčkem ji rozleptalo kůži na noze. Po přijetí na kožní odd. Jsme vůbec nevedeli co to je. Primář i sestřičky byly arogantní a poradně s námi nemluvily. Pak jsem se dozvěděla, ze pan primář tvrdí, že jsme ji tu nožičku popálili nebo poleptali mi a proto se k nam tak chovali. Po 9 dnech k nam na pokoj dokonce poslal sociální pracovnici. To uz jsem nevydržela a nechala si zavolat paní docentku a naštěstí
    mela fotku hned po zjištěni zranění, kterou jsem ji ukázala a ta i pres to ze to byla jen fotka v mobilu hned poznala co to je. Řekla ze je to úplně jine zraněním než pan primář tvrdil. Nejhorší je, že na to co ji to způsobilo přišla pacientka, které tam byly hospitalizována. Takové nervy a bezmocnost bych nikomu nepřála

  43. Dobry den, MOC me mrzi, ze jste mela takovou spatnou zkusenost, ach jo… my jsme meli letos 3x stesti… byla jsem tam nejprve na zacatku dubna s mladsim, tou dobou rocnim synem, s prujmem a zvracenim, vse v poradku, vsichni mili a ochotni. jen prijem trval dlouho, ale byla jsem stale s nim a to i pri zavadeni kanyly. pak jsem tam byla v cervnu se starsim, tou dobou presne 3letym synem, s febrilnima krecema, opet vse v poradku. naposled jsem tam byla ted v zari, opet s mladsim synem, 1,5 roku, laryngitida, zavazna, byl 2 dny na pristrojich. opet veskera pece, vsichni ochotni… me se tedy vzdy predstavili a vse mi rikali, tak me mrzi, ze jste meli takovou smulu a nechapu to. ptala jste se, kdo pise dekovne dopisy – tak napr. prave ja… my jsme opravdu byli spokojeni, s pristupem, ochotou personalem, chvili hrozilo, ze by vzali syna na JIP, kam me nechteli vzit, resila jsem to v klidu a rikala, ze se od nej nehnu a ze se ev. necham prevezt jinam. nakonec syn na JIP nemusel, tak riziko bylo zazehnano. To, ze se na 1 pokoji sejdou ruzni pacienti je docela nestastne, snad to do budoucna zmeni a bude moznost soukromi. Preji Vam a hlavne synovi pevne zdravi a aby se potize neopakovaly.

  44. Dobrý den,
    při čtení článku jsem měla v očích slzy, je mi líto, že jste si něčím takovým museli projít a držím palce, aby už Toníčkovy bylo jen lépe. Na co ale musím doopravdy reagovat jsou komentáře paní Lucie. Myslím si, že snad musí být příbuzná zmiňovaného primáře, jinak nedokážu její reakce pochopit. Dle mého neexistuje horší pocit než strach o dítě, možná kdyby to paní Lucie poznala, odpustila by si ty komentáře. V žádném případě bych ji nic takového nepřála, ale strašně by mě zajímalo, co to musí být za člověka. Ano, gramatiku ovládá, slovní zásobu má slušnou, ale musí to být hrozně nešťastný člověk, když dokáže takto reagovat na vaše slova, po tom co jste si museli prožít. Všimla jsem si, že jen málo vašich komentářů nechala bez odezvy, to už mi připadá, že má nějaký osobní problem. Doufám, že si od ní nenecháte zkazit náladu, bohužel takových vysavačů energie, jakým je paní Lucie, po světě běhá. Připojuji se s prosbou stížnost podat, aby se s takovým přístupem v nemocnici setkalo co nejméně dětí a rodičů a děkuji, že se nebojíte veřejně sdělit pravdu.
    Denisa

    1. Deniso, mám naprosto stejný názor jako Vy ohledně paní Lucie. Jana na její komentáře ani nereaguje, proč taky. Komentáře paní Lucie jsou totiž v tomto případě úplně mimo mísu.

      Je mi smutno z toho, kolik lidí se setkalo s lékaři, kteří více či méně ztratili slušnost a empatii. Kolikrát si říkám, že do ordinace k lékaři nebo do nemocnice vstupuje Člověk Jedinečná Osobnost, vzdělaná, s bohatými životními zkušenostmi, s rozhledem, inteligencí a najednou se ten samý Člověk stává kusem masa a složkou papírů. A to v místě, kde by se měl naopak cítit nejvíce v bezpečí a v dobré péči. – Je to strašný paradox naší doby. Nejednou se mi stalo, že jsem šla k lékaři, slušně a nahlas jsem při příchodu do ordinace pozdravila a místo pozdravu jsem obdržela: „tak si odložte a položte se na lehátko“. Jako co? Ještě jednou tedy zopakuji pozdrav a nic. Takže sebevědomí rázem nula, znejistíte, jste znechuceni, začnete se mračit i na toho doktora, na kterého jste se před tím usmívala, a doktor zase více na vás, nezeptáte se, na co byste měla právo, doktor nic nevysvětlí, prostě už abyste byla pryč a měli to oba za sebou. Kolik peněz by chtěl tedy doktor za to, aby mohl všechny pacienty alespoň slušně pozdravit? Jaký plat by sestra požadovala, aby byla alespoň trochu milá na mladou maminku s dítětem? Není to jen o penězích a o přetíženosti. Je mi líto všech případů, které zde zazněly :(. Být doktorem a sestrou je totiž poslání. Až moc se na ně spoléháme a oni nás mají na háku. Ale jsou samozřejmě i lékaři, kteří to stále berou jako poslání a jsou vynikajícími lékaři a těch si velmi vážím.
      Jano – stálo Vás to asi hodně odvahy, abyste tuto zkušenost vůbec veřejně napsala, děkuji za to. Neměli bychom si to nechávat pro sebe.

  45. No, v Krči jsem byla dvakrát na pohotovosti (dva roky jsme bydleli nedaleko) – jednou coby pacient se zánětem močového měchýře – čekárna narvaná, přede mnou čekající lidi s krvácejícími rozseklými ranami, s alergickou reakcí a oteklou hlavou jak kopačák – já si přišla fakt jak v hororu – těm lidem bylo fakt blbě a nikdo si jich ani nevšiml, z ordinace byla cítit vůně kávy, cinkání hrníčků, pořád někdo někam coural, fronta nekonečná… Doktor nepříjemnej, já jemu jsem musela říct, že jako bych si asi představovala, že by mi mohli vzít moč a zjistit, co mi to je, když mě to při čůrání tak bolí. Tak mě teda jako neochotně nechali dojít vyčůrat do skleničky. Následně se mi dostalo diagnózy typu: „Jo močák, tady máte antibiotika – jo vy chcete změřit CRP, no to jsou dneska otravný lidi…“ No byla jsem ráda, že jsem venku. Nakonec jsem se sama léčila lichořeřišnicí, urologickým čajem a hřející dečkou :-D Následně jsme tam byli s manželem – dostal fakt hnusnou angínu a bylo to během víkendu, takže jeho doktorka neordinovala – měl horečky přes 40 a navíc to bylo v létě, venku třicítky – naivně jsme si říkali, že třeba bude sloužit někdo jiný a tím pádem jiná situace. Och, jak jsme se pletli. Někdo jiný sice sloužil, ale situace naprosto stejná. Narvaná čekárna, před námi lidi se zlomeninami, rozseklým obočím, z někoho krev fakt odkapávala, paní, kterou pokousalo hejno vos – nikoho nevzali urgentně, na zemi krev, v té čekárně asi tak milion stupňů, zkrátka když máte horečku – ideální prostředí :-D Přežili jsme tam asi hodinu, kdy z té ordinace vyšel JEDEN člověk a pak tam začal personál hystericky lítat, že se jim v té ordinaci někdo pozvracel a oni nemůžou nic teď dělat, protože to nemá kdo utřít….. pak jsme si vzali taxíka a jeli na Vinohrady. A od té doby a po tom, co slýchám od ostatních svých známých, bych se v Krči už nenechala ošetřit ani kdybych jim krvácela z krkavice před vrátnicí :-D

  46. Vašemu příspěvku jsem věnoval patřičný čas, abych ho důkladně pročetl. Musím ale nesouhlasit s mírou vašich nároků, a stížností. Uvědomte si, že jste se nacházela ve státním zdravotnickém zařízení fungujícím již za totalitního režimu. Nemůžete tedy očekávat vybavení tipu nemocnice Motol apod. Tím narážím na vaše ilustrační foto postýlek a prostředí ve kterém jste se nacházela. Přece nemůžete vinit vedení nemocnice a personál za podmínky, ve kterém se momentálně naše zdravotnictví nachází. Sester je málo a lékařů též, z tohoto důvodu nelze čekat vstřícnost, individualitu a pochopení od každého z personálu (i když se jedná o vaše miminko.) Upřímně lituji vaší zkušenosti s Thomayerovou nemocnicí. Musím ale podotknout, že i přes tak “děsivě“ vypadající příznaky, měla autorka neustále dost času a elánu o tom průběžně a takto barvitě blogovat.

    1. Taková Vinohradská taky fungovala za totáče…. a přitom je to nebe a dudy ;-) co to je za argument? :-D

      1. A byla jste někdy ve Vinohradské nemocnici na pediatrii na příjmu? Tam se v noci nesmí budit lékaři, děti v noci nepřijímají, odesílají je do jiných pražských nemocnic. Vím to od záchranářů ze sanitek. Ale Váš názor Vám neberu, každý má své zkušenosti.

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.