Miminko Tonda

Výlet do minulosti v současné Thomayerově nemocnici

Vím, že na blozích obecně nejraději čteme pozitivní články, ale protože na Instagram i na blog dávám tak nějak všechno z mého života, i tahle „zážitková jízda“ sem bohužel patří. Na konci října jsem s Toníčkem strávila 10 dní v nemocnici, kde mi několik věcí tak vyrazilo dech, že si myslím, že je potřeba, aby se o tom vědělo. Je to dlouhé čtení, tak snad vás to moc neotráví a slibuju, že příště už vám zase povím o něčem veselejším. Třeba o pokračování příběhu Tondova narození.

Je čtvrtek ráno a Tonda už nemá teplotu, tak se přecejen rozhodneme na to vítání občánků vyrazit. Když o 3 hodiny pozdějš sedíme na židli a užíváme si tuhle slavnostní chvíli, najednou se Tondovi rozklepe brada. Že by mu byla zima? Divný, ale hned to přestane. Po skončení si chceme dát rychlou kávu a já plánuju zastavit se cestou domů u doktorky, aby se na něj pro jistotu podívala, když měl v noci teplotu. Sedí Ondrovi na klíně a najednou se mu klepou ruce i nohy. Tohle se mi nelíbí, dávám Tondu do kočárku a radši jdu k doktorce hned. Za rohem už vidím, že má mramorovaný obličej a promodrává mu pusa. Poslední metry doslova sprintuju, přebíhám silnici mimo přechod a pak rychle bouchám na dveře ordinace. Doktorka vyvalí oči a sestra hned volá sanitku.

Než nás naloží do sanitky, potíže přejdou a Toník začíná vypadat líp. V sanitce se mě doktorka zeptá, jestli plakal. Když řeknu, že ano, podívá se na mě pohledem „ahá, další hysterická matka“ a řekne:

To je vaše první dítě, že jo. Víte, to je uplně normální, že dítě zmodrá. Prostě se během pláče zapomíná nadechovat! Nic mu není. Hele…to neni nic neurologickýho… Pánové, já s váma teda nejedu, čau.

A vystoupí. Ačkoliv naše doktorka prosila, aby nás vzali na Karlák, jedeme do Krče. Nic na to neříkám, protože tuším, že v sanitce si člověk nemůže diktovat. O chvíli později sedíme v čekárně příjmu pediatrické kliniky a já se modlím, ať už nás vezmou dovnitř. Prý jsem měla sanitku volat hned, než utíkat k doktorce. Ačkoliv vím, že Tonda v tom stavu rozhodně nebyl kvůli pláči, marně se zbavuju pocitu, že jsem obtěžovala. Zběžné vyšetření, anamnéza, odběr krve a ubytování na pokoj. Do zítřka, na pozorování. Ondra nám bere nadstandard, abysme se v klidu vyspali. První odhad diagnozy: febrilní křeče. Vyřizujeme papíry, podepisuju ubytování za 700 na noc. Fasuju příbory. Nesmím je vrátit s jídlem, jsou na celý pobyt a tak si je vždycky mám umýt a zase schovat. Teploměr nám zatím půjčí, ale mám si nechat dovézt z domova vlastní. Kovovou postýlku vystýlám papírovými kapesníky, aby se Tonda přestal budit rachotem při každém pohybu a čekám na neuroložku.

Doktorka nám sděluje, že zítra půjdeme na EKG a když budeme mít štěstí, i na EEG, ale že nás spíš vezmou až v pondělí, o víkendu se pak nepracuje, a proto se náš pobyt o kousek protáhne. 3x odevzdáváme moč. Jednou ji ztratili, po druhé měli pocit, že vzorek není v pohodě. Absolvovat chytání středního proudu je kovbojka, obzvlášť s kojencem.

V pátek ráno si máme vyvětrat. Prý to pomůže na teplotu. Otevírám okno a za minutu máme pokoj zakouřený, jako ve staré hospodě. Vykouknu ven. Paní v bílém sedí na balkoně na klimatizaci, znuděně se na mě koukne a vedle našeho okna znovu potáhne z cigarety. Včera jsem mimo jiné podepsala papír, ve kterém se psalo o přísném zákazu kouření na celé klinice. Jsem jak opařená, zavřu okno a několik minut mi trvá, než mi dojde, co jsem vlastně měla říct. Za tu dobu už kouřící dáma zmizela. Jdu se zeptat sestry, co to má znamenat. Paní je prý uklízečka a určitě se to nebude opakovat. Moc se mi omlouvají. Sestřičky jsou na celém oddělení příjemné a stejně tak doktorky.

Jediná hezká věc na Thomayerově nemocnici.

Za chvíli jdeme na EKG, kde nám sestra sděluje, že to je sice hezký, ale stejně se na to někdo podívá až v pondělí, doktorka už tu není a nebude. Večer za námi přichází primář, což o něm nevíme, protože se nepředstaví, stejně tak jako všichni ostatní. Ani nevíme, kdo je ošetřující lékař, pořád se tu všichni střídají. „Určitě ale přijde, představí se nám a vše nám vysvětlí.“, myslím si naivně po zkušenostech z Motola.

Jsme zoufalí. Od chvíle, kdy Tondu odvezla sanitka uplynulo asi 35 hodin a nikdo nám zatím neřekl nic, než hodnotu CRP, prý 19. Hmm, 19 – a co to znamená? Po dotazech dostávám odpověď, že kdyby to bylo třeba 50, je už to hodně. Ok. Říkáme primáři, že se nám moc nelíbí, že nám nikdo ještě nic neřekl, že Tonda dostal akorát lék na teplotu, protože měl 39,6 a že byl na EKG a ani k tomu nevíme výsledek. Primář se diví, to se prý nestává. Oznamuje nám, že ošetřující lékařka je stážistka, prý pečlivá. Za hodinu se vrací s tím, že EKG popíše sám, že tomu trošku rozumí. Za další chvíli přijde říct, že EKG je v pořádku. Určitě pozná, že je v pořádku, když tomu „trošku“ rozumí? Snad jo… a co dál? Jaké nemoci vylučují? Co už vědí? Proč a jaká vyšetření mu budou dělat? Kdy budou výsledky? Primář se nám snaží něco vysvětlit, ale vypadá dost dotčeně, že máme otázky a já si připadám, že strašně obtěžujeme a žádáme něco, na co nemáme nárok.

Když odnáším večeři, všimnu si, že zvenku na dveřích máme ceduli „IZOLACE“ a návod, že se k nám má vstupovat pouze v ochranném oděvu. Leknu se – přišly výsledky a má Tonda nějakou nakažlivou nemoc? Co když jsme to zatáhli i na to vítání občánků? Se strachem a výčitkami se jdu zeptat sester, ale odpoví mi, že to je jen preventivně, protože měl Tonda průjem. To jsem se teda vyděsila. Taky mi někdo mohl něco říct. A stejně mi to celou noc vrtá hlavou.

V sobotu máme jít na EEG. Co to je, to vím jen díky tomu, že jsem ho sama několikrát absolvovala. A tak před jedenáctou dáme Toníka do kočárku, ačkoliv má teplotu, a jedeme přes areál do jiné budovy, kde se nachází dětská neurologie. U vyšetřovny EEG nikdo není, tak se jdeme zeptat na lůžkové.

Je tady ten na EEG!

Volá jedna sestra na druhou, která na můj pozdrav odpoví tak neslyšně, až si myslím, že není vychovaná a neumí zdravit. Stojíme na chodbě a čekáme. Pak nás vede k vyšetřovně a Ondra jí říká, že k vyšetření bychom šli rádi oba. Ona se ošije a řekne že ne, že půjde jen matka a on bude sedět na chodbě. Ptáme se proč a dostáváme odpověď: „Protože chci!“ To už jsme rozčílení a argumentujeme, že to přeci není důvod, aby tam nepustila oba rodiče. S úšklebkem se ptá Ondry, jestli snad našeho syna kojí, aby tam musel být a strká mě do ordinace samotnou. Já ale nikam nejdu, chci vědět, proč tam nemůžeme oba a proč s námi mluví tímhle tónem. Připadám si jako v několik desítek let starém filmu. Z pokojů vylézají maminky a kroutí hlavou.

Panebože o co jim jde, vždyť dítě jen dostane „čepici“ na hlavu, co je to tu za kravál?

Slyším od jedné z nich. No, aktuálně nám jde už spíš o princip a přístup sestry, která na nás řve a chová se jak diktátor. Kdyby na začátku řekla, že tam Ondra nemůže, protože by se třeba Tonda hůř soustředil na vyšetření, tak si sedne na chodbu a je hotovo. Dozvídáme se, že je to prý její dobrá vůle, že dnes Tondovi udělá EEG a že ji budeme poslouchat, nebo žádné vyšetření nebude. Pak teatrálně bouchne dveřmi a někam odejde. Ve čtvrtek nás dovezla sanitka, Tonda má akutní problém, nikdo stále neví diagnozu a v nemocnici je v sobotu „dobrá vůle“ udělat mu vyšetření. Tomu už se v duchu jen směju.

Protože nám jde o zdraví dítěte, ačkoliv se sestra sebevíc chová, jako čtyřnohé rohaté zvíře (a nemyslím tím kozu), jdu s ní do ordinace bez manžela. I přes můj třetí dotaz mi neodpoví, jak se jmenuje a stále na mě něco pokřikuje od stolu. Prosím ji, ať přestane a začne věcně řešit to, proč jsme přišli, ať to máme všichni za sebou. Mluví trochu slovensky a působí jako Babiš v předvolební debatě, kterou včera dávali v televizi. To, že má Tonda teplotu, neví. Má to napsané na lístečku v kartě, kterou nám pro ni dali sebou z oddělení, ale sestra kartu vidět nechce. Říkám si – třeba to má i někde v počítači. Neměla.

Po vyšetření se vracíme do naší budovy. Dostáváme informaci, že podle výsledků z moči má Toník zánět ledvin. Prý je to u dětí běžné. Infekci dostanou přes plenu. Je potřeba zavést kanylu, protože bude léky dostávat žilou. Lékařka je milá a protože přiznává, že nemá tolik zkušeností s napichováním miminek, pošle nás na JIP, kde to dělají často a mají to v ruce. Jsem doktorce vděčná, že si nehraje na hrdinku a pošle nás o patro níž. Souhlasím, aby ji dostal do hlavy, protože mi vysvětlí, proč je to lepší a že to sice vypadá strašidelně, ale ve skutečnosti to je mnohem praktičtější. Dovnitř nemůžu, což mě mrzí, protože bych chtěla Tondu držet za ruku, ale i to jsem podepsala v papírech při příjmu – na JIPce se může stát, že rodiče zůstanou za dveřmi. Za chvíli nám Toníka přinesou a jdeme na pokoj, kde hned dostává první dávku antibiotik. Pak usíná a Ondra jede domů.

Toník spinká už dvě hodiny a já ho po očku kontroluju. A najednou se to stane. Znovu to, co jsme zažili ve čtvrtek. Klepou se mu ruce a nohy. Protože na pokoji není tlačítko na přivolání pomoci, rychle beru dítě z postýlky a běžím na sesternu.

Sestřičko, on se zase klepe! Asi je zpátky ta křeč!

Volám rozklepaným hlasem a podle pokynu jdu na pokoj Toníka svléknout a změřit mu teplotu. Hned u mě bude lékařka. Ta opravdu brzy přichází a volá i lékařku z JIPky. Tonda se třese, mění se do modré barvy, oči má přivřené, hučí a nereaguje na nás. Je to ještě horší, než minule. Umírám strachy, ustupuju krok dozadu a nechávám prostor doktorkám. Modlím se, ať je v pořádku, brečím a čas se asi zastavil. Doktorka z JIPky prosí sestru o změření okysličení krve, což se dělá přístrojem, který se nasadí třeba na prst. Nefunguje. Sestra někam jde, vrací se a ani ten další nefunguje. Tonda pořád nevypadá líp a není tady přístroj, který by fungoval! Zoufalství. Dostává Diazepam na zmírnění křeče, ale protože ho hned vyloučí, něco mu píchnou do kanyly.

Během 20 minut má to tělíčko ne 37 °C, ale 40,5 °C. Telefonuje se na neurologii a EEG prý po zběžné kontrole vypadá v pořádku. Doktorka z JIPky mi oznamuje, že Tonda musí dolů k nim, vezme ho tam a hned jak to bude možné, nechají mě k němu zavolat. Rychle jí podávám Tondy mazlíčka, aby u sebe měl něco „našeho“ a tolik se nebál. Doktorka vypadá mladě, ale profesionálně. Ačkoliv bych nejradši šla s nimi, nebojím se svěřit Toníka do jejích rukou.

A pak čekám, až mě zavolají. Už jsem asi vychodila kolečko do lina a vydýchala všechen vzduch světa a zdá se mi, že to trvá tak 2 hodiny. Ve skutečnosti uplynulo asi 30 minut, během kterých jsem zavolala Ondrovi a sestřička se mě snažila podpořit slovy, že to bude dobrý. Pak už můžu jít dolů. Neberu si nic, na nic nečekám a letím.

Na JIPce je jedna velká místnost s několika místy pro nemocné a kromě Tondovy postýlky tu aktuálně vidím ještě dvě. Hned se k němu hrnu. Má na sobě elektrody, do kanyly napojenou kapačku, zkrátka ze všech stran drátky a hadičky a monitor za hlavou ukazuje tep 216. Mám slzy v očích, vypadá to děsivě, ale Toníkovi už je viditelně líp. Stojím u něj, ani se nehnu a hypnotizuju monitor, aby klesl tep a taky teplota. Teplota z 40,5 skutečně postupně leze dolů a za chvilku se už ve dveřích v jednorázovém plášti objevuje i Ondra. Sestřičky jsou tu jako andělé a doktorka s námi v klidu mluví a vše nám vysvětluje. Konečně někdo profesionální, konečně víme, co se děje!!! Febrilní křeče se objevují u dětí od 6 měsíců do 5 let a zapříčiní je rychlý růst teploty, se kterým se tělo neumí dobře vypořádat a tak upadne do křeči. Běžná křeč trvá od několika vteřin do pěti minut, ale u Toníka obě trvaly skoro 20 minut a navíc mu jsou teprve 4 měsíce. Proto je potřeba všechno důkladně prošetřit.

Nechají mě u Toníka dlouho do večera, kdy ho ještě nakojím a uspím a pak mě pošlou trochu se vyspat. Nechci, ale vyčerpaná budu Tondovi k ničemu. Odcházím a asi 2x připomínám, aby mě zavolali hned, jak by se vzbudil a nebo na kojení. Děsí mě představa, že tam bude sám plakat. Tahle dohoda ale funguje dobře a v noci jdu 2x nakrmit a pak Toníčka uspím, aby tam beze mě nebyl sám. Kupodivu i já dokážu spát. To vyčerpání a strach na mě úplně dolehlo. Když jdu na druhé kojení, je asi půl šesté ráno a na JIPce přibyla další postel. Později se ukazuje, že to je puberťák, kterého dovezli asi rovnou z párty, na které to s „něčím“ přehnal. V duchu se podivuju tomu, jaké děti se na jednom pokoji sejdou. Toník po křeči, kluk po flámu a dvě děti, které tam asi leží delší dobu a je mi jich nekonečně líto.

Když Toník později usne, sestřičky mě posílají, ať se jdu na pokoj nasnídat. Zase nechci, ale jdu. Jedu na autopilota a zní to rozumně. Sedím na pokoji a čekám na snídani, ačkoliv vůbec nemám chuť jíst. Když mi konečně přinesou 6 plátků vánočky, šoupnu talíř na stůl a upaluju zpátky na JIPku.

Najedla jste se aspoň?

Ptají se mě sestřičky a já lžu, že jo. Pak přijede Ondra, chvíli zůstane a když potom odjede, sedím s knížkou vedle postýlky a nejdu ani na záchod, aby se Toník neprobudil sám. Hodnoty se zlepšily a odpoledne, po 24 hodinách, na tomhle pokoji dostáváme propustku. Jdeme zpátky na klasické oddělení! To je tak úžasná zpráva, že mám radost, jako kdyby nás snad pustili domů.

 

Čtení, díky kterýmu mi to aspoň trošku rychlejš uteklo.

Do domova to má ale pořád daleko. Nemoc se nejlépe léčí ve spánku, ale spát tu nemocné moc nenechají. Hlučně hučí voda ve zdi, všechno vrže. Když dítě konečně usne, přijde uklízečka a při vytírání mlátí mopem do kovové postýlky, takže se Tonda zase budí. Po jejím odchodu ho uspím, načež přijde doktorka, aby ho vyšetřila. Vzbudí ho. Odejde a já Tondu zase uspím, aby se vrátila, protože se mu zapomněla podívat do krku. Vzdávám se. A je mi ho líto.

V noci při podávání antibiotik kanylou Tonda ze spaní doslova křičí bolestí. Prý je to normální, antibiotika štípou. Koušu se do jazyka, abych taky nebrečela. Ráno proto prosím doktorku, jestli by to přecejen nešlo nějak naředit – no jasně že šlo, napíše to sestrám do papírů. Tondovi mají pro jistotu ještě zkontrolovat kanylu.

Na sesterně se podívají a slyším, že „je chycená“. Je potřeba kanylu přepíchnout. Mladá doktorka ji chce píchnout Tondovi do ruky. Říkám, že ho napichují na JIPce, kde mají prý více zkušeností s napichováním miminek a jestli ho tam vezmeme. Ne, doktorka to za každou cenu chce zkusit sama. Za chvíli má Tonda rozpíchané obě ruce jak jehelníček, strašně pláče, všude je krev a já mám na krajíčku. Uznává, že to nezvládne a posílá nás na JIPku. Mám vztek a připadá mi, že si z nás dělá pokusný králíky. Na JIPce sedím za pootevřenými dveřmi ordinace, Toník pláče asi 10 vteřin a pak ho slyším povídat, jako by se nic nedělo. Vracejí mi ho s kanylou napíchnutou v noze a vlastně i spkojeného. Děkuji jim, že to šlo tak hladce, že nahoře to byl boj a oni se diví, proč nás tam neposlali rovnou. To už brečím a vracím se výtahem do pokoje.

Večer se na vizitě primář s nějakou paní ptají, jestli je něco nového. Z JIPky jsem dostala pokyn hlásit cokoliv neobvyklého. A tak hlásím, že Toník spí celý den s otevřenýma očima a že to u něj není obvyklé. Dáma, která se nepředstavila a já netuším, kdo to je a co tu dělá, mi odpovídá:

Tak ho nemáte tak pozorovat. Vy hlavně máte spát a kdybyste ho tak nezkoumala, třeba by ty oči zavřel sám.

Přijdu si jako „malej spratek“ a radši už nic neříkám, snad jen „aha“ a „nashledanou“. Ta paní byla přednostka. Druhý den nám zase za oknem kouří uklízečka. Tentokrát „nenápadně“ schovává ruku s cigárem do kýble a utírá parapet.

Pak dny ubíhají. Tonda dostává antibiotika, v případě potřeby léky na teplotu / bolest a já ho vážím před jídlem a po jídle, vážím pleny, měřím teplotu, vypisuju tabulky a už bych chtěla domů. K obědu máme polévku a těstoviny s omáčkou, která vypadá jako polévka zahuštěná škrobem. Nikdo s náma pořád moc nemluví, ale já už se ničeho nedožaduju, když vím, že je to zánět ledvin a febrilní křeče. Oboje jsem si našla na internetu, abych věděla, co to znamená, proč se to děje a jak se to léčí. Ráno si mažu máslo na rohlík lžičkou, protože jsem omylem vrátila nůž s talířem a pak je vizita. Když doktorka odchází, už stojí mezi otevřenými dveřmi, jen tak prohlásí:

No jo, ono se to bude ještě chvíli léčit, kdy měl v sobotu sepsi!

A odejde. Zůstanu jak opařená. Jak jako sepsi? Proč mi to nikdo neřekl? Proč mám tedy podepsaný papír, že mě mají o všem informovat? To snad něco zanedbali, že moje dítě 3. den hospitalizace dostalo otravu krve? Mám vztek a zároveň strach, co dalšího ještě nevím. Okamžitě chci převoz do jiné nemocnice. Vyzvídám, kdy nás pustí, ale když se dozvím, že ve čtvrtek, tak si řeknu, že už zatnu zuby. Volám naší pediatričce, aby mě uklidnila, že sepse prostě může nastat. Stejně si ale myslím, že začali pozdě s léčbou.

Další den nám do pokoje nakoukne sestřička a zeptá se mě, jestli Tonda umí pít z lahvičky. Neumí. Pije ode mě. Prý tedy uvidíme, jak to uděláme, protože má dostat umělé mléko, kvůli tomu jeho průjmu. Ten průjem, který byl podle jedné doktorky virový, podle další z antibiotik a podle další ze zánětu ledvin. Zase zůstanu sedět s otevřenou pusou a už se mi z toho neustálého pátrání a šoků klepou ruce. Za hodinu se jdu zeptat, proč by měl dostávat umělé mléko, když ho kojím.

Jééé a to já jsem si asi spletla pokoj!

Říká radostně sestřička, ale já se moc vesele necítím. Hodinu jsem se rozdýchávala, abych šla bojovat za to, že mému dítěti nikdo umělé mléko dávat nebude.

V pátek je slavnostní den. Dnes nás mají pustit. Ráno jdu na klasické kolečko – zvážit, nakrmit, zvážit, přebalit, zvážit plínu, změřit teplotu, zapsat a co zjistím? Že má tonda zase 37,6. A neví se proč.

No jo, to chytil rýmu od některé z vašich návštěv!

Oznamuje mi doktorka, ale Tonda žádnou rýmu nemá a na návštěvu chodí akorát Ondra a 2x tu byla moje máma. Už neargumentuju. Tahle doktorka pořádně ani neví, s čím tu jsme, a já už ani nevím, kolikátá doktorka tohle je. Samozřejmě ani ona se nepředstavila. Domů jen tak nepůjdeme, protože v nemocnici prý musíme zůstat ještě 24 hod od poslední teploty a aktuálně tam teplota je. Každopádně Tonda toleruje přechod na antibiotika v sirupu a můžou mu vyndat kanylu. Sestra rozlepuje náplast, zvedne obočí a říká směrem k doktorce:

Jeeej… ta kanyla už ani neni v žíle. No tak já nevim, já to zalepim, ale nekrvácí to.

Zalepí mu zaschlou ranku po vstupu do žíly a spolu s doktorkou odejdou. „Co se to tady sakra právě stalo?“ proběhne mi hlavou. A začne mi to šrotovat. Tonda měl tuhle kanylu 3 dny. A za celou dobu se na ní nikdo nepodíval. Dokonce ani ve chvíli, kdy se mu to rozlepilo a prosila jsem sestru o převaz. Prostě to přelepila přes původní krytí. Když jsem před 10 lety ležela v Motole, každý den mi vše rozlepili a kontrolovali, jestli je vstup do žíly v pořádku, jestli se tam něco neděje, protože to je místo, kde člověk snadno může dostat třeba nějakou infekci. Bylo mi 16, nebyla jsem kojenec! A dneska má Tonda zvýšenou teplotu, 3 dny nekontrolovanou kanylu a ta mu ještě navíc sama z žíly vypadla. Kontaktuju několik svých známých sester a doktorek a všechny se jednoznačně shodují na tom, že je to pochybení a pěkná „prasárna“, obzvlášť u kojence, který neumí říct, jestli ho to třeba nepálí. Mohl dostat infekci. Jdu na sesternu. Ptám se, jestli je to běžné. Sestry se ošívají a nejistě mi jedna oznámí, že přece dostával antibiotika a že když do žíly jdou dostat léky, nic se kontrolovat nemusí.

To už jsem trochu hysterická, dolehly na mě všechny ty boje, strach, křivdy a „detektivní úkoly“ posledních dnů a brečím mezi dveřma sestarny s dítětem v náruči. Je mi jedno, že to někdo vidí a slyší, ačkoliv jindy bych se propadla hanbou, brečet na veřejnosti. Zvyšuju hlas a chci zavolat primáře. Počkám na něj na pokoji. Sestry je mi líto, slízla to, protože zrovna měla službu, ale vlastně i ona měla službu a nic nekontrolovala. Sedím na posteli a zhluboka dýchám, abych byla schopná mluvit s primářem a nebrečela u toho. Za chvíli přichází.

Tak vy už prý chcete jít domů?!

Ptá se mě s ironickým úsměvem. O to tady teď nejde. Ptám se, jak je možné to, co se stalo s kanylou. Prý se to tak normálně dělá a jestli mi někdo řekl, že se to dělá jinak, tak možná někde jinde. Mluví se mnou arogantním tónem a s úšklebkem mi hned sděluje, že si příště máme laskavě vybrat jinou nemocnici, že jsou s námi akorát potíže a máme nestandardní požadavky. „Ostatní posílají děkovné dopisy!!!“ zdůrazňuje. Nechápu. Vždyť jsme po něm nic speciálního nechtěli. Prý pokud jde o něj, nepřeje si nic jiného, než abychom tam nebyli a pokusí se, abychom ještě odpoledne byli pryč. V duchu se divím, jaktože najednou neplatí 24 hod od poslední teploty. Snažím se mu říct, co všechno se nám nezdálo, ale vůbec mě neposlouchá a dokola opakuje, že si příště máme vybrat jinou nemocnici. Je jako kolovrátek. Zaseklej, arogantní kolovrátek. Když se ho tedy už rozčíleně zeptám, jak je možné, že jsem v sobotu měla úplně modré dítě a na oddělení nebyl jediný přístroj na měření okysličení, ušklíbne se znovu.

Si pošlete třeba stížnost, aspoň mi daj víc peněz na vybavení.

Pak odchází a já jsem v šoku. Nepřišel se mnou vyřešit problém, nepřišel se omluvit, nevyjádřil podporu nebo soucit, přišel si tady pohonit ego, ukázat, že on je tady pan primář, mistr světa amoleta a já, ať příště jedu jinam. On evidentně pacienty nepotřebuje.

Když odejde, znovu se na Tondu podívá doktorka a sdělí mi, že má v krku afty, že asi chytil vir. Podá si kliku s přednostkou, která se mě jde zeptat, co se tady stalo. Vše jí znovu zopakuji a ona mi naslouchá a přikyvuje. Neřekne však nic, než že nekontrolovat kojenci kanylu je v pořádku. Prý by při kontrole mohla být omylem vytažena a akorát by ji museli znovu napichovat.

To mi připadne akorát tak jako hloupá výmluva, ale už nemám sílu se hádat. Oznamuji, že pokud bychom měli zůstat déle, než do zítřka, necháme se převézt jinam. Na to prý mám právo a pokud k tomu dojde, mám ji prostřednictvím sester kontaktovat. Hned po jejím odchodu volám do Motola a zjišťuju kapacitu, prý pro nás mají místo a kdyžtak má lékař zavolat.

Kruhy pod očima v podobě monoklů myslím prozradí nejvíc…

Později se s Ondrou doktorky vyptáváme, na jak dlouho to s námi ještě vidí. Prý do zítřka, takže se nebudeme muset nechat převážet. Sestra se mnou nemluví. Když mi něco musí sdělit, kouká do země, jako by se styděla říkat básničku před tabulí a nebo sděluje věci Ondrovi, aby mi je předal, jako bych v místnosti nebyla.

Poslední večer utíká děsně pomalu, protože už odsud chci být pryč. Je 20:40, už hodinu a čtyřicet minut je noční klid na oddělení a najednou se ozve hlasité klepání na dveře. Ty se rozlétnou do pokoje vstoupí s hlasitým pozdravem primář. Rychle kouknu do postýlky, kde se skoro probudil Tonda a odpovídám šeptem. Naznačuji, že mi tam spí miminko. Primář hlasitě pokračuje a ptá se na teplotu. To už mi Tondu vzbudil a přitom mu to mohly říct sestry, nebo se alespoň mohl chovat ohleduplně. Pak odchází a já jdu dnes už asi po páté uspávat dítě, které mi někdo vzbudil. Ve 20:40 a od primáře, to je ale zatím největší trumf. O to jsem vděčnější za milé sestry, které jsme „vyfasovali“ na noc.

Ráno čekáme na vizitu nezvykle dlouho a až před polednem přichází lékařka. Zase jiná. Prý nás propustí. Za chvíli tu máme Ondru, platí 6300 za náš super pokoj a brzy už doopravdy stojíme s kufrem a kočárkem ve výtahu. To byla tedy šílená jízda. Jsem vyřízená, vypadaly mi hrsti vlasů, snědla jsem kila čokolády, ale taky jsem šťastná, že jedeme všichni tři domů, ačkoliv si v krku vezu nově získanou angínu. Možná k nám na pokoj přiletěla z vedlejšího oddělení „izolace“, které od našeho pokoje bylo pár metrů a na chodbě nás nedělily ani zavřené dveře.

DOMU!!!

A víte, co je nejhorší? Že mi od vás na Instagramu přišly desítky podobných zkušeností a to i s tímto konkrétním primářem. Tak kdo posílá ty děkovné dopisy? To teda nevím.

202 komentářů: „Výlet do minulosti v současné Thomayerově nemocnici“

  1. Přeji hezký den. Velice mě mrzí vaše zkušenost z hospitalizace.
    Já pracuji jako sestra na dětském oddělení v jiné menší nemocnici a musím říci, že jsem šťastná, jaké máme přepečlivé a hodné lékaře i paní primářku, my sestřičky jsme také (mohu-li říci) moc hodné :-)
    Měla bych k Vašemu příběhu jen pár připomínek, rozhodně nemyslím nic zle, naopak si myslím, že ve většině Vašeho příběhu jsou Vaše „nároky“ na místě.
    Rodiče, kteří mají nemocné dítko, mají nárok být nároční, ale sama musím přiznat, že představovat se na každém pokoji mi přijde zvláštní. Možná je to o zvyk, ale ani u nás to sestřičky nedělají. Za stravu a vybavení bohužel nemůžeme a i u nás, je to s přístrojem na měření okysličení krve těžké. Máme jich 5, různé velikosti i typy a věřte nebo ne, na každého pacienta sedí jiný. Obzvláště miminka je těžké jimi změřit, obzvláště nejsou-li úplně klidná. Což Váš malý samozřejmě při křeči nebyl. Nejraději měřím miminka ve spánku.
    Když děti spí, snažíme se u nás zbytečně nerušit. Hlomoz z chodby bohužel tišit nejde, ale na pokoji sestra chodí po špičkách, když je to možné, požádáme uklízečku aby přišla později (chodívají k nám i 3x denně) a doktor se vždy stará, zda dítko nespí, než jde udělat vizitu. Jenže to lze u nás, jsme malá nemocnice, oddělení s nízkou obložností… Bohužel, v kolik hodin je večerní vizita někdy ovlivnit nejde, avšak být musí. To však nevylučuje tiché chování a tichý rozhovor.
    Ani v naší malé nemocnici bohužel není během víkendu možné popsat EKG, pokud náhodou neslouží kardiolog.
    Co se týče kanyly na podávání antibiotik: Aby se denně rozlepovala, to opravdu nejde. Tedy jde, ale opravdu by mohla zbytečné vyklouznout. My máme průhledné lepení, kanylky pečlivě zkoumáme, pohmatem kontrolujeme okolí vpichu, zda neotéká nebo nebolí. Pokud je kanyla bolestivá, zareaguje na pohmat i spící dítě. Je mi to moc líto, ale občas při zavádění opravdu vypadá dítko jako „jehelnicek“, ale rozhodně to není nic, co by nás nechávalo klidné. Jsem trojnásobná mamka a i dnes po 8leté praxi u dětí mě každý vpich bolí snad víc než ty malé pacienty. Jenže zkuste udržet baculaté malinké ručičky natolik v klidu na tak dlouhou dobu, aby se dala napíchnout kanyla do žilky, kterou ve většině případů ani nevidíte, jen cítíte, pak ještě ozkoušet průchodnost, zalepit, zafixovat. Jsem pak vždy zpocená až na………
    Prostě práce na dětském je velmi náročná, personál bývá unavený a často se střídá. Nespecializované dětské oddělení bývá často prodělečné, proto do něj nemocnice neinvestují. Trpí tím pacienti i personál (přála bych Vám vidět například naše židle). Je to prostě složité, ale základem je lidský přístup personálu i klientů.
    Přeji Vám pevné zdraví, a aby toto byla Vaše poslední špatná zkušenost se zdravotnictvím, protože vím, že je mezi námi pořád spousta sester i lékařů, kteří pracují srdcem.

  2. Dobrý den,
    Když čtu Váš smutný příběh, tak je mi líto že máte tuto špatnou zkušenost. Ale je to vše v nás lidech. Dcera se nám narodila před 11 lety v Krči,, zdravé miminko,, po třech dnech hospitalizovaná na novorozeneckém oddělení JIP – febrilní křeče…nastal koloběh vyšetření – výsledky nám sdělila paní doktorka ve slovenštině ještě šeptala a tvářila se jako by nám měla naše dcera zemřít….To byl první problém, ale dal se řešit…se slzami v očích jsme šla za jiným lékařem a chtěla jsme to slyšet česky, že slovensky neumím a vlastně vůbec nevím co je mé dceři…Pan doktor mi sdělil že je to epilepsie, ale víc neví..až po dalších vyšetřeních. Přechod na dětskou neurologii – dcera se tam měla jak v bavlnce, personál úžasný a doposud děkuji Mudr. Stegurové (která tam už bohužel nepracuje), naše dcera Martinka měla po všech vyšetřeních a bylo jí 18 dní, paní doktorka si mě posadila do ordinace a sdělila mi že naše dcera má nejenom epilepsii (měla nesčetně záchvatů), ale že má velmi poškozený mozek a ať se připravíme na nejhorší – ležící -nevnímající dítě…A tak čas plynul a najednou když měla dcera ošklivý kašel a rýmu, tak i já s ní jsem jela na dětskou pohotovost do Krče (nemohla dýchat) věk 3 roky, hned jsme ve dveřích hlásila že dcera nemůže dýchat a její diagnózu. Paní doktorka podala léky, dceru jsem si tam na dětském oddělení uspala a jela domů pro léky na epilepsii ….A ejhle – byl ze mě blázen! Přijedu zpět do Krče, zazvoním na oddělení, kde jsem si uspala dceru a jiná setra než ta,, noční,, Mojí osobu ve dveřích otočí že tam žádná Nováková není a co tam jako teda po nich ,,chci,,???Já chci jít za mojí dcerou! V tu chvílí se ze mě stala naprosto hysterická matka…..snad vím kde jsem uspala dítě?! Zaměstnala jsme hodně lidí a po neskutečně dlouhých 10 minutách, jsem se konečně dozvěděla že má dcera byla předaná na JIP…(omluva žádná) – prostě se střídala služba …..Na JIP sestřičky úžasný, trochu jsem byla zděšená taky tou velkou místností, kde jsou vlastně různé věkové kategorie, se vším….A s dcerou často navštěvuji – Krč, Příbram a jediné co můžu říct, bohužel občas se i lékař či setra chovají arogantně, tak já ze sebe dělám milou,ale nebojím se zeptat na cokoliv, ale stejně jako Vy mám prostě strach o své díte a chápu Vás že jste si chtěla stěžovat..I já tenkrát si chtěla stěžovat na neurologii – na ten ortel a jaký stylem mi to paní doktorka řekla – tak tvrdě, nesoucitně…a teď po letech jí děkuji, nesložila jsem se, prostě jsem musela fungovat! Dceři je 11 let, umí 3 slova! chodí za ruku, po rovině ujde i kousek sama, mozek je poškozený hodně, ale je to takové přerostlé batole..Máme radost z každého jejího pokroku – měla být přece ležící – nemluvící……A na neurologii se k nám chovají hezky.
    PS: Správně jsem už tenkrát měla podat stížnost na doktora co mě rodil v Krči, porod byl dlouhý atd…dcera po porodu byla, ticho….Dvě porodní zprávy…Všichni mi říkali ať je zažaluji, ale ten čas běhání po soudech atd..Ten čas raději věnujeme dceři..I když bychom podle právníka mohli vysoudit nějakou sumu…Ale já vím, že nový mozek a tělo ani za 10 miliónů nekoupím…
    Je hodně naštvaných rodičů a v dnešní době internetu se všechny naše zkušenosti šíří rychle.Tak to je moje zkušenost z FTN Krč….A vám přeji aby jste už nezažila to čím jste si prošla se synem a hlavně už žádný nemocnice :o)

  3. Nechápu. Pokud jste byla tak hrozně nespokojená, proč jste si nedomluvila překlad do jiné nemocnice.

  4. Mila Jano,
    jsem pediatr, vystudovala jsem v Praze a po nejake dobe prace v CR jsem odesla do UK. Nejzasadnejsi rozdil mezi CR a Anglii je komunikace. Ta by se mela dle meho vyucovat na skole a skladat se z ni i prakticka zkouska k atestaci. Je to velice podcenovana cast nasi prace a mnoho kolegu a sester naprosto nechape jeji dulezitost. Drzim palce se stiznosti, urcite formulujte vecne, bez emotivni vlozky. A preji Tonikovi pevne zdravi!!

  5. Milá Janičko, sleduji vás už delší dobu, měla jsem vždycky ráda Popečeníčko a váš příjemný a „NEnabubřelý“ přístup a styl komunikace :) Nemám dítě, nedokážu se vžít 100 %. Ale při čtení mi několikrát vyhrkly slzy. Chci vám popřát, ať už vás nic podobného nepotká. Maličkému Toníčkovi hodně zdraví a radosti a vám jen dobré.
    Můj tatínek říkal, že „na každý prase se vaří voda“ a jednou snad i tito lidé na svoje strašné činy doplatí…
    Držte se a krásné dny,
    Verča

  6. Dobrý den,
    je mi líto, že máte takovou negativní zkušenost a přeji, ať si už znovu nemusíte nic takového prožít.
    Jedná věc mě ale zarazila hned na začátku. Píšete, že jste šli na vítání občánků se synem, který měl v noci teplotu. To mi přijde dost bezohledné vůči ostatním dětem, které se můžou v uzavřené místnosti lehce nakazit.

  7. Hrozně mě mrzí, že takové zkušenosti má víc lidí a z celé republiky. A štve mě na tom ta bezmocnost pacientů a jejich doprovodu. Přijde mi to, že si ti doktoři občas myslí, jako bychom všichni do nemocnic chodili bezdůvodně zkrátit si volný čas a tak k nám i přistupují… Já se teď půl roku starám o nemocného dědečka a ty příhody z nemocnic jsou všude stejné… Osobně takto můžu „doporučit“ oční pohotovost v nemocnici ve Frýdku-Místku. Před necelým měsícem dědečkovi operovali na soukromé klinice oční víčka, bere léky na ředění krve, takže po operaci jsem dostala jednoznačný příkaz – Okamžitě volejte záchranku, když to začne krvácet! Bohužel to teda krvácet začalo. Nejdřív mě seřvala sestřička ze záchranky, proč nejsem ve škole a jestli na mě má zavolat sociálku, že se místo školy flákám s nějakým klukem doma. Tak jsem se jí ptala kolik si myslí, že mi a mému příteli je. Prý 14. No smůla, je nám oběma 25… Ani se neomluvila, ale dědu si teda vzali s sebou. O pár hodin později jsme si pro dědu měli přijet do nemocnice, měl oko zavázané jako pirát, a že prý už to bude dobré. Jenže když jsem ho šla ráno kontrolovat, obvaz a celý obličej měl opět od krve. Tak jsme fičeli na pohotovost znova, tentokrát už jsem si sehnala auto, tak jsme nemuseli nikam volat. Paní doktorce očividně vadilo, že ji někdo v sobotu dopoledne ruší, byla nepříjemná a řekla doslova: „Takže oni tu operaci v jedné nemocnici poserou a já to mám po nich opravovat? Ne, to dělat nebudu!“ Do toho mi tvrdila, že to přece není hodně krve, že jsem asi ještě nikdy nikoho krvácet neviděla, a ať do pondělí vydržíme a v pondělí s ním máme jet na kontrolu tam, kde ho operovali. Tak jsem na ni vyštěkla, jestli by se mohla chovat jako lékařka, začít dědečka léčit a s brekem jsem odešla na záchod. Sama krev nesnesu a když to teklo už dva dny, byla jsem z toho hrozně vynervovaná. Když jsem se vrátila, děda na mě už čekal na chodbě, oko a celou hlavu měl ovázanou tlakovým obvazem, stěžoval si, že ho to bolí, ale sestřička po něm křikla, že to snad vydrží a ať už jedeme domů, že mají na práci lepší případy než nás. Před dědou prý o mě doktorka řekla, že je hrozné, jak jsou ty děcka teď arogantní a nevychované a že jsem kráva. Což je teda vlastně nejvíc super, když jsem magistra se zdravotnickým vzděláním. Do toho oka se mu vlastně ani nepodívala. A ten tlakový obvaz jsem sundávala už v autě, protože už před nemocnicí mu modrala hlava… V pondělí jsme jeli teda k té naší oční a ta nám řekla, že kdyby se na té pohotovosti do oka aspoň trochu mrkli, tak zjistí, že tam má zánět, mohli mu dát antibiotika a hned by se to zahojilo…
    A to je děda důchodce, který se sice těžce, ale aspoň nějak může bránit. Chovat se takhle k miminkům je ubohé a já vám tak z celého srdce přeji, abyste už s Toníčkem nikdy nic takového nezažili.

  8. Mila Jano! Vas prispevek jsem pred par dny cetla. Nemela jsem chut se vubec vyjadrovat. Ale dnes se mi to tady v mobilu opet objevilo a kdyz jsem si precetla vsechny ty emotivni komentare musela jsem zareagovat. S ohledem na to, jakou ,,krasnou,,odpoved od Vas dostali vsechny komentare,ktere se co jen trosicku pokusili zneutralizovat atmosferu nebo buhchran se zastavali zdravotniku,neocekavam rozhodne jinou reakci nez,ze me taky poslete do kytek! Ale cele tohle Vase jednani po tom co vsechno jsem od Vaseho clanku az po Vase komenty precetla mi prijde neferove presne tak jak mate pocit,ze neferove bylo jednano s Vami. I kdyz jste prozivala ty nehorsi chvile jake rodic proziva (to rozhodne nikomu z komentujicich neberu, jsou to muka!), vsechno je to porad jenom Vas subjektivni nazor, ktery je zintenzivneny strachem o dite a v podstate, jak to vyplyva uz z uvodu Vaseho clanku, i s nesouhlasem a nespokojnosti byt vubec uz od zacatku v teto nemocnici hospitalizovana. Kdyz prehlednu to, ze kritizujete a odsuzujete postupy,kterym nerozmumite (prosim,neodpovidejte mi,ze jste o tom mluvila s dalsimi zdravotniky po telefonu atd., nebyli u toho – aby jste si to nevylozila spatne, tim si nemyslim,ze lzete) dale prostredi a vybavenost oddeleni, ve kterem zdravotnici pracuji( za co nemuzou!), stejne zustava velmi jeden dulezity fakt – druhou stranu nikdo nezname a s ohledem na to,ze zijeme v demokratickem svete, porad je nejaka prezumpce neviny. Vite, ze momentalne medialne sirite pomluvu, protoze nazor druhe strany nezname a pokud se k ni druha strana dostane a shleda ji neobjektivni, tak je to neopravneny a muze to byt klasifikovano jako trestni cin? Vim, ze ted Vam je to jedno, protoze mate pocit, ze jste v pravu ale nevite jak se k tomu ostatni postavi a tim nemyslim primare ale cely zdravotnicky personal, ktery jste tak ,,krasne,, pochvalila za peci. Pokud se dokaze, ze jsou ve vasich tvrzenich polopravdy nebo nepravdy, coz si myslim, ze se bude druha strana rozhodne branit tak to jen pak bude problem. Jen muj osobni nazor.

    P.S. Co mne teda absolutne od Vas zarazilo je, co pisete pak nekde v komentu: Jak jste se prosim Vas citila, kdyz jste s usmevem a pretvarkou mluvila se sestrickami v pratelske atmosfere ohledne vareni a adt.a v hlave si rikala jak snimi vsemi zatocite????……prominte ale tohle me prijde pokrytecky.

    1. Byla jste někdy na dětském oddělení v Krči??? Já mám bohužel velmi podobnou zkušenost a věřte mi, že člověk nežádá žádný nadstandard, pouze adekvátní péči pro své dítě. A popsat zkušenost rozhodně není pomluva.

  9.  To s tim napichovani kanyly mi neco pripomina😦 Bulovka rijen 2015, dcera tou dobou 8m a kousek. Rotaviry, horecka a ja blba ji dala studeny obklad cimz jsem take vyprovokovala telo k febrilkam. Z pohotovoati nas poslali na infekcni. Po prijmu(cca po 2,5 hod) jsem byla odeslana na pokoj. Prevzali nas dve sestricky, kterych se ptam co ted bude. Rikaji mi, ze musi male napichnout kanylu aby dostala fyzak ze je dehydrovana. Prosim je aby chvilku vydrzeli nez zacnou ze si odskocim a sotva dosednu na zachod slysim ukrutne zalostny plac. Tak ani nedocuram a vystrelim ze zachoda. Dceru zabalili do deky, jedna sestricka ji drzela v tom kokonu pritisknutou na mriz te postylky, rucicku provlecenou skrz mrizkydiv ne vykloubenou a uz tam druha pichala 1, 2 3x otocit strany a ruce zase 1, 2 3x nic. Dceri hysterickym placem a strachem proste netece krev do perifernich oblasti takze to za chvili vzdavaji a ze to o pulnoci prijdou zkusit znovu. Jsem totalne v soku a zuriva bezmoci a hlavne tim jak jsem se nechala zaskocit. Kdyz to prijdou zkusit znovu uz je prosim zda to nejde udelat tak ze bych dceru mela u sebe v satku, pry to nejde. Svolim k jeste jednomu pokusu. Zase ten stejny postup tak zakrocim s tim ze pokud chteji dceri napichnout kanylu tak ale pouze ze bude u me. Pry to nejde musi lezet tak si s ni lehnu, uklidnuji ji a teprve az je trochu v klidu kyvnu na sestru. Na prvni pokus do hrbetu dlane se povedlo ale proste jsme museli tuto zkusenost projit abysme vedeli jak v sobe najit silu proti stereotypu a rutine a taky jak najit reseni ve zdanlive neresitelne situaci a pro mne tedy obrovska skola v asertivite a nekompromisnim jednani. A i kdyz jsem psala stiznost bylo mi odpovezeno ze takto se to dela😐

  10. Právě jsem dočetla článek a jsem naprosto konsternovaná. Mám za to, že se jedná o naprosté zanedbání péče a o potlačení práv vás obou jako rodičů. Buranské a neomalené chování personálu nechápu. Obzvlášť, když jde o dítě a maminku, která má o své dítě přirozeně strach a je ve stresu, co se děje a bude dít. Bohužel s tím ale setkáte všude (vždy záleží, na koho zrovna narazíte). To, že se pokaždé nepředstavili, není slušné, ale za větší problém považuju, že vás neinformovali o stavu Vašeho synka. Velké štěstí je, že váš malý nemá následky, jinak by to bylo na podání trestního oznámení. Práci lékařů považuju za poslání a řeholi, ale nezastávám se jich (a to mám mezi nimi velké množství přátel, tak vím, jak to chodí, jak jsou odměňování etc.). Přeju vám, at se s ničím podobným už nesetkáte.

  11. Podobnou zkušenost mám z Krčské dětské pediatrie z prosince 2016. Dceři tedy bylo v té době 8 let, tedy jsme na tom byli lépe, protože dokáže vyjádřit své myšlenky a potřeby. Naprosto mě šokovalo, že mi 8-letá psala z nemocnice od 22 hodin do 2 hodin ráno SMS, že už několikrát prosila sestru o pomoc (hospitalizace s velkými bolestmi břicha), ta ji vždy řekla, že doktorka za chvíli přijde a nechala ji být. Vůbec ji nepřišlo divné, že tak malé dítě je dlouho do noci na mobilu? Ráno v 6 jsem se potkala ve dveřích s doktorkou (byla sobota) a ptala se ji, jaké mají naplánované vyšetření a prý možná až v pondělí (2 dny před Vánocemi, já v 9. měsíci s termínem porodu 31.12.). Nakonec udělali utz v neděli a nechali vyšetřit moč, ve které byla bílkovina. Druhý den už zase nebyla. Zřejmě se tam dostala z „nočníku“, na který dcera musela chodit. Nočníky jsou normálně plechové s pokličkou jak ze středověku vyskládané v polici. Jak smrdí celá místnost z několika nočníků asi nemusím říkat. Nebo že třeba na celé oddělení je 1 sprcha a ta je tak špinavá, že člověk vůbec nechápe, jak je to v nemocnici možné. O hluku na pokojích bych mohla také vyprávět. Pokoj vedle sesterny, kde je hluk celý večer opravdu usínání dětí nepomáhá. Kdo nezažil, nepochopí. A vrchol všeho byl, že nakonec dceru pustili s tím, že to je možná psychosomatika, protože si víc stěžovala na bolesti břicha, když tam nebyli rodiče. To je pravda, protože v době naší návštěvy si stěžovala nám. To že v nemocnici skončila po téměř měsíci se mnou a x návštěvách na pohotovosti, kde jsme dostávali protichůdné pokyny (přísná dieta, naopak musí jíst mléčné výrobky, atd…). A výsledek? Dcera raději tvrdila, že už jí břicho nebolí, aby šla domů. Řešili jsme poté s dr dále ambulantně. Až po dalších cca 9ti měsících máme diagnozu. Laktozová intolerance. Test trval 2 hodiny. Po dodržování bezlaktozové diety jsme už tři měsíce bez bolestí. :-) Pro jistotu jsme byli v mezičase i u psycholožky, která řekla, že by si měla dojít k psychologovi lékařka, která něco takového napíše do zprávy poté, co dítě viděla 4x v nemocnici. Tak taková je má zkušenost s Krčí, kam už bych NIKDY na dětské nejela. Z mého pohledu mnohem horší než pochybení (to se prostě stát může) je nezájem.

  12. Zdravim pani Janu.Docetla jsem Vasi zkusenost s lekarskou peci v CR a musim rici ze mi to velice neco pripomina … Ziji v Anglii a tady je lekarska pece opravdu tisickrat horsi jedine co je dobre je to ze lide kolem Vas jsou velice prijemni a ochotni at uz sestricky ci lekari..ale co se tyce nejakeho vysetreni je to naprosta katastrofa , kdyz to srovnam s CR.Pamatuji si jak jsme mely s dcerkou take febrilni krece a v nemocnici jsme byly 24 hodin na vse sme cekaly dlouho dokonce nez nas prijali tak sme cekaly 4hodiny! Takze bohuzel jste schytala spatnou nemocnici ,ale bude vazne rada za to jakou zdravotni peci mate v CR.Jinak zdravim a synator at nadale dela radost🙋

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.