Těhotná Jana

Jak se Tonda narodil: Porodní sál

První díl najdete TADY. Tohle je díl druhý a bude o tom, jak se vlastně rodí v porodnici v Podolí a co se tedy dělo po příjezdu do porodnice… Na příjmu mi oznámili, že je plno a nikoho dalšho už nevezmou. Doktorka byla ale moc milá a po vyšetření mi říká, že mě i přes stop stav nakonec přijmou, protože už bych to jinam nestihla.

A pak to šlo rychle. Ještě na chvíli mě posadili k Ondrovi na chodbu a během pár minut se otevřely dveře, aby nás sestra odvedla k porodní asistentce. Ta byla asi stejně stará, jako já a hrozně sympatická. Zavedla nás do porodního boxu, který vlastně vypadal spíš jako pokoj a hlavně, byl tam klid a soukromí. Rozhlédla jsem se po vybavení: moderní lehátko s nachystanou peřinou a polštářem, koutek připravený pro ošetření miminka, různé stoličky a gymnastický míč, vlastní koupelna. Dostali jsme pokyn, ať se v klidu zabydlíme, ať se převléknu a že se za námi za chvilku vrátí.

Když se porodní asistentka vrátila, zeptala se, jak se bude naše dítě jmenovat. A za chviku na stole ležely dvě pásky na ruku – růžová a modrá – Stela a Antonín.

Po vyšetření mi porodní asistentka řekla, že to bude asi docela rychlé, protože už jsou porodní cesty na 8 cm, což bylo o 2 víc, než jsem měla při příjmu. Rodit se začíná na čísle 10. Doporučila mi, ať si vezmu do sprchy gymnastický míč a relaxuju pod teplou vodou, která přirozeně tlumí bolest a prohřátí zároveň pomůže porodu. To byla nejlepší rada, jakou mi mohla dát. Seděla jsem tam něco přes hodinu a nemusela vycházet ani na kontrolu. Srdíčko miminka mi průběžně kontrolovala pomocí malého přenosného přístroje a tak se nekonalo žádné opakované monitorování vleže, kterým všichni všude straší. Kdyby se mi chtělo, mohla bych se klidně stavět na hlavu. Ondra seděl se mnou v koupelně a celou dobu jsme si povídali a taky dali vědět rodině, že jsme v porodnici.

Po sprše mě od porodu dělil poslední centimetr, ale ještě mi nepraskla voda. Proto jsme se s asistentkou domluvily, že mi vodu praskne ona. Bylo zvláštní pozorovat břicho, jak se najednou“vyfukuje“, ale nebylo to nic bolestivého. Pak ale přišly ještě silnější kontrakce a čekání na tu správnou chvíli, které se mi zdálo nekonečné. Začaly mě přepadat myšlenky, že už nemám sílu a nedokážu to. „Mojí“ porodní asistentce končila směna a tak se s námi přišla rozloučit a představit nám svojí nástupkyni, která naštěstí působila stejně příjemně.

Zkoušela mě různě polohovat, protože Tonda potřeboval ještě trošku natočit správným směrem, což pro mě bylo šílené – ležet na boku se zvednutou nohou mi fakt nedělalo dobře… a pak už přišla i doktorka, protože se blížilo finále. Byla jsem už tak vyčerpaná, že ve chvíli, kdy mi skončila jedna silná kontrakce, usnula jsem vždy jako lusknutím prstu a spala celé 3 – 4 minuty, než začala další. Abych taky nebyla vyčerpaná, když jsem poslední dvě noci skoro nespala… To už byla pálivá bolest od beder až ke kolenům a měla jsem pocit, že mi střídavě hoří celé tělo a nebo mrznu.

Ondra byl celou dobu u mě, podával mi vodu nebo hroznový cukr, sundaval a nandaval teplé ponožky, a byl mi obrovskou oporou. I když měl pocit, že tam je tak trochu zbytečný a já na něj mezi zuby cedila „nešahej na mě“, nebyla to vůbec pravda –  byl tam pro mě snad ještě důležitější než celá doktorka.

A pak mi konečně dovolili začít tlačit. Člověk by řekl, že to bude ta nejhorší bolest, ale pro mě to byla hrozná úleva – konečně můžu aktivně něco dělat. Po chvíli nám doktorka řekla, že budeme mít pěkně vlasatý miminko a to mi dodalo úsměv a energii, i když jsem prý pořád říkala, že už vůbec nemůžu. Tady to mám trošku v mlze. Porodní asistentka mě pořád dokola povzbuzovala, že si vedu skvěle, že jsem statečná a „kéž by to takhle šlo všem“. Bylo mi jasné, že to asi  říká každé mamince, ale v tu chvíli se to dobře poslouchalo.

Čas ubíhal, ale Tonda pořád nikde. Doposud hladký průběh porodu se začal komplikovat nepostupováním…Doktorce se přestávaly líbit ozvy miminka a proto doporučila použít jednu dávku oxytocinu, aby se to urychlilo. Byla jsem pro, nechtěla jsem nic riskovat a po chvíli už jsem vedle sebe měla kapačku. Během dalšího tlačení nastala situace, která se mi nelíbila a to ta, že mi porodní asistentka bez zeptání začala tlačit na břicho. Prostě mi položila předloktí pod žebra a silou na mě nalehla. Ondra věděl, že to nechci, protože jsem o tom hodně slyšela a četla a vím, jak to může být nebezpečné. Proto na mě kývnul, aby se ujistil, že jsem nezměnila názor a potom řekl, že to nemají dělat. Porodní asistentka vysvětlila, že tlačí v místě, kde už miminko není a že mu tím může pomoct ven, ale pokud si to nepřejeme, nebude to dělat. Protože jsem měla strach o ty ozvy a nebyl čas zjišťovat, jestli to je opravdu nutné a bezpečné, ustoupila jsem a nakonec souhlasila, aby to ještě jednou udělala, ačkoliv se mi v hlavě vybavil scénář prasklé dělohy a podobných věcí…a ze stejného důvodu jsem doktorce o chvíli později kývla na nástřih. Hlavně ať je Tonda v pořádku a brzy se narodí! Poslední zatlačení, všichni kolem mě povzbuzovali „Ještě trochu, ještě trochu!“, do místnosti přišla dětská sestra a doktorka a najednou jsem viděla, jak drží v ruce to mrňavý miminko! Našeho Tondu.

A v dalším dílu se dočtete o tom, co se dělo dál – o prvních chvílích po porodu a probdělé noci, která potom nastala.

SHRNUTÍ: CO BYCH OBECNĚ ŘEKLA O PORODU V PODOLÍ?

Kdybych rodila znovu, asi bych šla do Podolí zase. Na sále jsem se setkala s profesionálním a empatickým personálem, kterému bych ráda poděkovala za to, jakou práci odvádí. Nikdy bych si netroufla rodit jinde, než v porodnici a vlastně si myslím, že pokud bych se pro to přece jen rozhodla, asi by to v tomto případě nedopadlo dobře. Porodní plán jsem nakonec ani nepoužila a až na jednu zmíněnou situaci vlastně všechno proběhlo tak, jak bych si stejně přála. Co se týká porodního boxu, ocenila jsem moderní vybavení, tlumené světlo, vlastní koupelnu a hlavně soukromí. Většinu času jsem tam byla sama s Ondrou a chvílemi i s porodní asistentkou. Nakonec jsem neměla žádný nadstandard ani Podolský balíček a rozhodně jsem horší péči nebo prostředí nezaznamenala. A až si v dalším článku přečtete o prvních chvílích s miminkem, sami musíte pochopit, že v kombinaci s tímhle silným zážitkem vzpomínám na porod jako na hezkou událost.

12 thoughts on “Jak se Tonda narodil: Porodní sál”

  1. Za ty lokty na brise by meli ty sestry fackovat, je to opravdu nebezpecne i WHO to zakazuje, kdyby radeji podporovali jine porodni polohy pro finale….. Nastrih a ozvy..vse na zadech. Ceska klasika

    1. Ty lokty mi radost neudělaly, ale ostatní věci věřím, že byly potřeba. Každopádně kdybych chtěla, byla by možnost rodit v jiné ploze, ale já bych si stejně jinou nezvolila. Vzhledem k vyčerpání bych si netroufla se například postavit na nohy.

  2. Rodila jsem 30.6.2017 u Apolinare v podstatě s velmi podobný m “scenarem” jako ty. Velmi rychlý a hladký průběh celého porodu. Ale v poslední fázi porodu se malymu nějak nechtělo ven, měl špatné ozvy, takže došlo na tlaceni na břicho a nastrih. Ale hlavně, ze to dobře dopadlo nám oboum :)

    1. Přesně tak, hlavně, že všechno dobře dopadlo. Tak snad máte všichni hlavně hezký vzpomínky a žádný trauma, jak se dneska všude píše!

  3. Uf. Vim, ze mame kazda jinou predstavu o porodu a o tom, co je „normalni“ prubeh. Ale uz to pichnuti vody, uplne zbytecny zasah, ktery muze prubeh porodu zkomplikovat. Z nejakeho duvodu prece ta voda nepraskne sama. Pokud ano, nikdy neodtece uplne vsechna. Po umelem prasknuti vody jde tak miminko ven „na sucho“. Podani oxytocinu – kazdy porod je jiny a kazde miminko potrebuje jiny cas. Nastrih je dalsi zbytecny zasah. Tlaceni na bricho je zakazene a za zadnych okolnosti by se nemelo provadet. Mozna kdyby miminku nevypustili vodu, nedelali tyto zbytecne zasahy a nechali vas rodit v jinych pozicich nez v leze na zadech, prubeh porodu by byl uplne jiny. Vim, ze bohuzel ve vetsine ceskych porodnic je toto standard a spouste lidem to prijde normalni :-/

    1. Věřím, že doktorka i porodní asistentka měly pro všechno, co udělaly důvod a jednaly se mnou v dobrém úmyslu, podle posouzení aktuální situace. Mají na to narozdíl ode mě (možná i od nás obou) vzdělání a spoustu zkušeností, takže k jejich postupu mám důvěru a rozhodně se necítím tak, že by něco udělaly špatně. Samozřejmě až na to tlačení na břicho. Kdybych chtěla, mohla bych rodit v jiné poloze, ale nohy by mě neunesly a celkově bych stejně ráda zůstala tak, jak jsem byla – na jinou polohu jsem se necítila.

    2. Předem bych chtěla napsat, že článek je opravdu mile napsaný a je na něm krásně vidět, jak i majitelky porodních plánů na konec vědí, že v situaci, která nastane jde mnohdy porodní plán stranou. Ale i ta možnost jej sepsat, vyjádřit se a probrat jej s porodní asistentkou, je důležitá a tak má porodní plán v porodnictví právem své místo. Ale…paní Šárko, zcela respektuji Váš názor… ale mohla byste mi prosím říci, kdybyste měla ozvy u miminka 70, opravdu máte pocit, že tak jak to uvádíte se něco nesmí za ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ..? A mimo jiné, po umělém prasknutí vaku blan, kdy podle vás odteče všechna voda a miminko jde dle vás ven „na sucho“… už jste někdy slyšela o zadní vodě plodové…?

  4. Důležité je, že z toho máte takový pocit. Každá žena potřebuje k porodu něco jiného a Vy můžete být pyšná, že jste to tak skvěle zvládli. Děkuji Vám také za sdílení zážitku, porod je přeci jen dost intimní věc. Nás to čeká asi dnes, tak mi to dodává odvahy))

  5. Tak tohle je přesně průběh porodu, kvůli kterému jsem do Podolí nechtěla. Jeden zbytečný zásah do přirozeného průběhu porodu za druhým, což samozřejmě vede k tomu, že je třeba další a další. Rodila jsem také v porodnici, ale tu jsem si pečlivě vybrala, stejně jako porodní asistentku. Navíc mě děsí ten nerespekt k ženě a rozhodnutí o zákrocích bez ní. Navíc naprosto oprávněně zakázané tlačení na břicho, které je nebezpečné. Předpokládám, že jste ležela v křesle na zádech, což je pro porod velmi špatná poloha (stlačujete tak miminku prostor, kudy potřebuje projít, mimo jiné). Ale samozřejmě pro zdravotníky pohodlná. Je škoda, že toto považujeme za normální, resp. dokonce pohodový porod.

  6. Rodila jsem take v Podoli a podruhe bych chtela rodt take tam. Prijemny personal. Porod jsem nemela take lehky, pichli mi vodu, oxytocin, cevkovani, nastrih a tlaceni na bricho – museli, syn mel snuru kolem raminek, takze nebyl cas na porod bez zasahu. Naprosto jsem jim ve vsem verila, oni vi, co je a neni potreba.

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s