Těhotná Jana

Jak se Tonda narodil: Porodní sál

První díl najdete TADY. Tohle je díl druhý a bude o tom, jak se vlastně rodí v porodnici v Podolí a co se tedy dělo po příjezdu do porodnice… Na příjmu mi oznámili, že je plno a nikoho dalšho už nevezmou. Doktorka byla ale moc milá a po vyšetření mi říká, že mě i přes stop stav nakonec přijmou, protože už bych to jinam nestihla.

A pak to šlo rychle. Ještě na chvíli mě posadili k Ondrovi na chodbu a během pár minut se otevřely dveře, aby nás sestra odvedla k porodní asistentce. Ta byla asi stejně stará, jako já a hrozně sympatická. Zavedla nás do porodního boxu, který vlastně vypadal spíš jako pokoj a hlavně, byl tam klid a soukromí. Rozhlédla jsem se po vybavení: moderní lehátko s nachystanou peřinou a polštářem, koutek připravený pro ošetření miminka, různé stoličky a gymnastický míč, vlastní koupelna. Dostali jsme pokyn, ať se v klidu zabydlíme, ať se převléknu a že se za námi za chvilku vrátí.

Když se porodní asistentka vrátila, zeptala se, jak se bude naše dítě jmenovat. A za chviku na stole ležely dvě pásky na ruku – růžová a modrá – Stela a Antonín.

Po vyšetření mi porodní asistentka řekla, že to bude asi docela rychlé, protože už jsou porodní cesty na 8 cm, což bylo o 2 víc, než jsem měla při příjmu. Rodit se začíná na čísle 10. Doporučila mi, ať si vezmu do sprchy gymnastický míč a relaxuju pod teplou vodou, která přirozeně tlumí bolest a prohřátí zároveň pomůže porodu. To byla nejlepší rada, jakou mi mohla dát. Seděla jsem tam něco přes hodinu a nemusela vycházet ani na kontrolu. Srdíčko miminka mi průběžně kontrolovala pomocí malého přenosného přístroje a tak se nekonalo žádné opakované monitorování vleže, kterým všichni všude straší. Kdyby se mi chtělo, mohla bych se klidně stavět na hlavu. Ondra seděl se mnou v koupelně a celou dobu jsme si povídali a taky dali vědět rodině, že jsme v porodnici.

Po sprše mě od porodu dělil poslední centimetr, ale ještě mi nepraskla voda. Proto jsme se s asistentkou domluvily, že mi vodu praskne ona. Bylo zvláštní pozorovat břicho, jak se najednou“vyfukuje“, ale nebylo to nic bolestivého. Pak ale přišly ještě silnější kontrakce a čekání na tu správnou chvíli, které se mi zdálo nekonečné. Začaly mě přepadat myšlenky, že už nemám sílu a nedokážu to. „Mojí“ porodní asistentce končila směna a tak se s námi přišla rozloučit a představit nám svojí nástupkyni, která naštěstí působila stejně příjemně.

Zkoušela mě různě polohovat, protože Tonda potřeboval ještě trošku natočit správným směrem, což pro mě bylo šílené – ležet na boku se zvednutou nohou mi fakt nedělalo dobře… a pak už přišla i doktorka, protože se blížilo finále. Byla jsem už tak vyčerpaná, že ve chvíli, kdy mi skončila jedna silná kontrakce, usnula jsem vždy jako lusknutím prstu a spala celé 3 – 4 minuty, než začala další. Abych taky nebyla vyčerpaná, když jsem poslední dvě noci skoro nespala… To už byla pálivá bolest od beder až ke kolenům a měla jsem pocit, že mi střídavě hoří celé tělo a nebo mrznu.

Ondra byl celou dobu u mě, podával mi vodu nebo hroznový cukr, sundaval a nandaval teplé ponožky, a byl mi obrovskou oporou. I když měl pocit, že tam je tak trochu zbytečný a já na něj mezi zuby cedila „nešahej na mě“, nebyla to vůbec pravda –  byl tam pro mě snad ještě důležitější než celá doktorka.

A pak mi konečně dovolili začít tlačit. Člověk by řekl, že to bude ta nejhorší bolest, ale pro mě to byla hrozná úleva – konečně můžu aktivně něco dělat. Po chvíli nám doktorka řekla, že budeme mít pěkně vlasatý miminko a to mi dodalo úsměv a energii, i když jsem prý pořád říkala, že už vůbec nemůžu. Tady to mám trošku v mlze. Porodní asistentka mě pořád dokola povzbuzovala, že si vedu skvěle, že jsem statečná a „kéž by to takhle šlo všem“. Bylo mi jasné, že to asi  říká každé mamince, ale v tu chvíli se to dobře poslouchalo.

Čas ubíhal, ale Tonda pořád nikde. Doposud hladký průběh porodu se začal komplikovat nepostupováním…Doktorce se přestávaly líbit ozvy miminka a proto doporučila použít jednu dávku oxytocinu, aby se to urychlilo. Byla jsem pro, nechtěla jsem nic riskovat a po chvíli už jsem vedle sebe měla kapačku. Během dalšího tlačení nastala situace, která se mi nelíbila a to ta, že mi porodní asistentka bez zeptání začala tlačit na břicho. Prostě mi položila předloktí pod žebra a silou na mě nalehla. Ondra věděl, že to nechci, protože jsem o tom hodně slyšela a četla a vím, jak to může být nebezpečné. Proto na mě kývnul, aby se ujistil, že jsem nezměnila názor a potom řekl, že to nemají dělat. Porodní asistentka vysvětlila, že tlačí v místě, kde už miminko není a že mu tím může pomoct ven, ale pokud si to nepřejeme, nebude to dělat. Protože jsem měla strach o ty ozvy a nebyl čas zjišťovat, jestli to je opravdu nutné a bezpečné, ustoupila jsem a nakonec souhlasila, aby to ještě jednou udělala, ačkoliv se mi v hlavě vybavil scénář prasklé dělohy a podobných věcí…a ze stejného důvodu jsem doktorce o chvíli později kývla na nástřih. Hlavně ať je Tonda v pořádku a brzy se narodí! Poslední zatlačení, všichni kolem mě povzbuzovali „Ještě trochu, ještě trochu!“, do místnosti přišla dětská sestra a doktorka a najednou jsem viděla, jak drží v ruce to mrňavý miminko! Našeho Tondu.

A v dalším dílu se dočtete o tom, co se dělo dál – o prvních chvílích po porodu a probdělé noci, která potom nastala.

SHRNUTÍ: CO BYCH OBECNĚ ŘEKLA O PORODU V PODOLÍ?

Kdybych rodila znovu, asi bych šla do Podolí zase. Na sále jsem se setkala s profesionálním a empatickým personálem, kterému bych ráda poděkovala za to, jakou práci odvádí. Nikdy bych si netroufla rodit jinde, než v porodnici a vlastně si myslím, že pokud bych se pro to přece jen rozhodla, asi by to v tomto případě nedopadlo dobře. Porodní plán jsem nakonec ani nepoužila a až na jednu zmíněnou situaci vlastně všechno proběhlo tak, jak bych si stejně přála. Co se týká porodního boxu, ocenila jsem moderní vybavení, tlumené světlo, vlastní koupelnu a hlavně soukromí. Většinu času jsem tam byla sama s Ondrou a chvílemi i s porodní asistentkou. Nakonec jsem neměla žádný nadstandard ani Podolský balíček a rozhodně jsem horší péči nebo prostředí nezaznamenala. A až si v dalším článku přečtete o prvních chvílích s miminkem, sami musíte pochopit, že v kombinaci s tímhle silným zážitkem vzpomínám na porod jako na hezkou událost.

8 thoughts on “Jak se Tonda narodil: Porodní sál”

  1. Za ty lokty na brise by meli ty sestry fackovat, je to opravdu nebezpecne i WHO to zakazuje, kdyby radeji podporovali jine porodni polohy pro finale….. Nastrih a ozvy..vse na zadech. Ceska klasika

    1. Ty lokty mi radost neudělaly, ale ostatní věci věřím, že byly potřeba. Každopádně kdybych chtěla, byla by možnost rodit v jiné ploze, ale já bych si stejně jinou nezvolila. Vzhledem k vyčerpání bych si netroufla se například postavit na nohy.

  2. Rodila jsem 30.6.2017 u Apolinare v podstatě s velmi podobný m “scenarem” jako ty. Velmi rychlý a hladký průběh celého porodu. Ale v poslední fázi porodu se malymu nějak nechtělo ven, měl špatné ozvy, takže došlo na tlaceni na břicho a nastrih. Ale hlavně, ze to dobře dopadlo nám oboum :)

    1. Přesně tak, hlavně, že všechno dobře dopadlo. Tak snad máte všichni hlavně hezký vzpomínky a žádný trauma, jak se dneska všude píše!

  3. Uf. Vim, ze mame kazda jinou predstavu o porodu a o tom, co je „normalni“ prubeh. Ale uz to pichnuti vody, uplne zbytecny zasah, ktery muze prubeh porodu zkomplikovat. Z nejakeho duvodu prece ta voda nepraskne sama. Pokud ano, nikdy neodtece uplne vsechna. Po umelem prasknuti vody jde tak miminko ven „na sucho“. Podani oxytocinu – kazdy porod je jiny a kazde miminko potrebuje jiny cas. Nastrih je dalsi zbytecny zasah. Tlaceni na bricho je zakazene a za zadnych okolnosti by se nemelo provadet. Mozna kdyby miminku nevypustili vodu, nedelali tyto zbytecne zasahy a nechali vas rodit v jinych pozicich nez v leze na zadech, prubeh porodu by byl uplne jiny. Vim, ze bohuzel ve vetsine ceskych porodnic je toto standard a spouste lidem to prijde normalni :-/

    1. Věřím, že doktorka i porodní asistentka měly pro všechno, co udělaly důvod a jednaly se mnou v dobrém úmyslu, podle posouzení aktuální situace. Mají na to narozdíl ode mě (možná i od nás obou) vzdělání a spoustu zkušeností, takže k jejich postupu mám důvěru a rozhodně se necítím tak, že by něco udělaly špatně. Samozřejmě až na to tlačení na břicho. Kdybych chtěla, mohla bych rodit v jiné poloze, ale nohy by mě neunesly a celkově bych stejně ráda zůstala tak, jak jsem byla – na jinou polohu jsem se necítila.

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s