Po Evropě

Canyoning ve slovinských horách

Facebook mi připomněl, že jsou to 3 roky od doby, kdy jsme byli ve Slovinsku na canyoningu. Všimla jsem si, že slovinské hory se v poslední době stávají nějak populárnějšími a vyráží tam hodně mých přátel a tak jsem se rozhodla napsat pár řádků o tomto zážitkovém víkendu plném adrenalinu, na který asi nikdy nezapomenu. Na úvod se ještě omluvím, nemám k tomu moc fotek – a ty co mám, tak stojí za prd, protože jsem v té době asi ještě prostě tolik nefotila :)

CO JE TO CANYONING?

Nejdřív bych asi vysvětlila, co je to canyoning. Představte si dlouhý potok, nebo malou řeku, která teče z hory dolů. Místy jsou vodopády, místy voda prudce sviští mezi kameny, někde jsou hluboké tůně. A vy máte neopren, helmu a s průvodcem tou vodou postupujete zeshora až dolů, necháte se unášet proudem, kloužete po kamenech, skáčete do tůní a nebo letíte několik metrů dolů spolu s vodopádem. Je to něco jako přírodní aquapark plný adrenalinu.

KAM JSME JELI A KDO BYL NÁŠ PRŮVODCE?

K myšlence zkusit canyoning nás přivedli kamarádi, co už měli podobný zážitek za sebou. Pro nás to byla velká neznámá, ale nápad se nám moc líbil. Vyrazili jsme společně do městečka Bovec, které se nachází na severozápadě Slovinska. V těsné blízkosti Bovce teče křišťálově čistá a modrá řeka Soča a obklopují ho nádherné, vysoké hory. V Bovci jsme se ubytovali v apartmánech a canyoning jsme rezervovali v outdoorovém centru Alpi Center. Je výhoda, že toto centrum provozují Češi ve spolupráci se Slovinci, se kterými se ale také snadno domluvíte česky, případně s některými anglicky. Na canyoning jsme šli s průvodkyní Katyou, která česky rozumněla skvěle a to se pak v horách opravdu hodilo. Průvodci a instruktoři samozřejmě mají veškeré potřebné licence a kurzy. Kromě canyoninu je možné vyzkoušet i rafting na divoké řece a nebo hydrospeed. Ten jsme zkusili i my, ale o tom až za chvilku.

JDEME NA CANYONING!

Vstáváme brzy a vyrážíme do campu, kde sídlí Apli center. Vítá nás usměvavá Katya a spolu s kolegou nám vysvětlují základní bezpečnostní pravidla a to, jak se máme chovat, aby se při canyoningu nikdo nezranil. Každý dostáváme neopren a helmu, nasedáme do aut a vyrážíme na Sušec, což je lehčí kaňon vhodný i pro začátečníky, jako jsme my. Auto nás vykládá pod kopcem, my si házíme neopreny na záda a v horku šlapeme obří kopec podél dravé říčky a skalních útvarů, kterými protéká. Když jsme na místě, odkud máme začít, oblékáme se do neoprenů. Já budu mít na sobě neopren poprvé v životě a tak s tím trochu zápasím, ale za chvíli už všichni stojíme v tomhle stejnokroji a poprvé se zkoušíme namočit do vody. Voda je ledová. Má něco kolem 12°C, ale v neoprenu se člověk rychle zahřeje. Navíc nás čeká pořádná fyzická aktivita.

První kroky jsou snadné – obyčejná chůze „potůčkem“ a pak nás čeká první klouzačka. Po skále dolů sviští voda, my si do ní sedáme a jako po tobogánu jedeme dolů do tůně. Je to sranda a my lezeme po skále zpátky, abychom to sjeli ještě jednou jako stonožka a pak znovu, každý sám a pozpátku. Postupně sestupujeme kaňonem spolu s vodou, smějeme se a zkoušíme různě obtížné klouzačky, skáčeme do tůní a prohlížíme si netknutou přírodu, včetně nádherných mloků, které jsem nikdy dřív v „divočině“ neviděla. Na skoky do tůní z vysokých skal se nechystám, z toho mám strach a tak si hopsám z menší výšky a trnu, aby Ondra, který se nebojí, dopadl na správné místo. Skáčeme i do relativně mělké vody, protože nás Katya naučila, jak správně od kolenou dopad odpružit.

Canyoning je poměrně fyzicky náročný a když jsme asi ve třech čtvrtinách cesty, přijdu si už lehce unavená. Tolik adreanlinu naráz! A pak se před námi objevuje další úsek, na který nikdy v životě nezapomenu. Říčka si teče a kousek před námi mizí ve skalní díře, za kterou nic není vidět, jako by tam končil svět. Opatrně do díry nahlédnu. Voda tam padá několik dlouhých metrů do jeskyně a já vůbec nevidím, jak to dole vypadá. Je tam šero a přijde mi to strašlivě daleko. „Katyo, já tohle nezvládnu!“ rozklepe se mi brada. Katya postupně všechny z výpravy posadí na začátek vodopádu. Překřížit ruce na prsou, zaklonit se, raz – dva – tři, strká moje kamarády dolů s proudem a oni padají do té černé díry. Zůstala jsem nahoře sama s Katyou. Mám strach, to nemůžu zvládnout. Připadám si jako totální slaboch, protože nikdo jiný s tím problém neměl. Jsem přesvědčená, že jestli skočím, tak se tam dole zabiju. Ale není jiné cesty, protože jsme hluboko v kaňonu a museli by pro mě leda tak vrtulníkem, aby mě odsud vysvobodili.

„Katyo, já si na začátek toho vodopádu sednu, ale jen se tam podívám, nic nedělej!“ Sedám si do proudu a dopad vody podemnou se tím trochu zpomaluje. Srdce mi tluče až v krku a chce se mi brečet. Umřu, to je jasný. Přemýšlím, jak z jeskyně dotáhnou moje tělo dolů do údolí. Pošlou ho po proudu, nebo by pro něj přiletěli tím vrtulníkem? „Ty neboj se. Ruce na prsa, to bezpečný, dole hodně vody, žádnej kámen. Raz – dva – tri.“ Katya mě odstrkuje a já letím s vodopádem do černé jeskyně. Všechno se zastaví, snad i tlukot mého srdce a já najednou se zavřenýma očima dopadám do ledové vody, která je tak hluboká, že mě ten dopad nedostane ani ke dnu. Vyplavu na hladinu a Ondra mě chytá za ruku, aby mě odtáhl z proudu pod vodopádem. Ujišťuje se, že jsem v pořádku, ale já jsem trochu v šoku. Jsem už mrtvá, nebo jsem ten skok přežila? Za chvíli se konečně rozkoukávám a jsem šťastná, že jsem nezůstala nahoře a zároveň, že jsem ten skok přežila.

Pak postupujeme dál opět trošku klidnějším úsekem a já jsem za něj vděčná. I na menší klouzačky teď nasedám s větším respektem. Celý kaňon zakončuje největší vodopád, pod kterým stojí turisté a sledují skoky. Všichni moji kamarádi jsou šílenci a vůbec nemají strach. Jeden po druhém bez jištění letí dolů s vodou a doplavávají ke břehu. Nechci se nechat zahanbit a i přesto, že tento vodopád už by případně šel obejít po souši, prosím Katyu, aby mi dala jištění, že s ním ten vodopád zvládnu. Katya mi pod rameny provlíkne provaz, díky kterému bude trošku brzdit rychlost a korigovat směr mého „letu“, pokud by to bylo potřeba. Raz, dva, tři. Letím! Jsem přesvědčená, že tohle nemoho být s brzdou, protože – jak rychle bych teda letěla, kdyby mě Katya nejistila? Dopadám do vody a plavu ke břehu.

Jsem vyčerpaná a šťastná zároveň. Tohle byla série zážitků, které se mi z hlavy nikdy nevymažou. A ta nádherná příroda! Něco takového člověk jen tak neuvidí.

CO JE HYDROSPEED?

Při hydrospeedu máte neopren, helmu, vestu, ploutve a velký plovák. Nastoupíte do řeky, postupně doplujete do jejího divokého úseku a spolu s proudem se prosmýkáte mezi obřími kameny a plujete přesně tak, jak řeka vymlela cestu.

JDEME NA HYDROSPEED!

Druhý den po canyoningu jsme trošku fyzicky unavení, ale chceme ještě zkusit hydrospeed. Na ten se hrozně těším, protože je mi to sympatické. Auto nás vykládá u široké a co se týká proudu trochu klidnější části řeky Soča. Navlékáme si už zkušeně neopreny, i Soča má totiž něco kolem 12°C, a bereme velké plováky. Naši instruktoři usedají do kajaků. Po bezpečnostních instrukcích lezeme do vody a zkoušíme si ovládání plováku a koordinaci pohybů. Jako první pluje instruktor na kajaku, pak v řadě jako husičky my s hydrospeedy a celou řadu uzavírá druhý instruktor. Tohle se mi sakra líbí!

Připadám si doslova (i prakticky) jako ryba ve vodě, plovák se mi snadno ovládá a já letím spolu s proudem vody. Je to makačka na nohy, protože člověk musí trochu bojovat se silnými proudy. Když mě voda nese do víru u obřího kamene, vymrštím plovák a odrážím se na druhou stranu. Strašně si to užívám a fakt mě to baví. Řeka je průzračná a smaragdově modrá a já si připadám, jako v pohádce.

Trošku mi dělá starosti Ondra, který evidentně moc neumí s ploutvemi a tak se s koordinací pohybů trošku pere. Proud si s ním hraje, jak chce a Ondra se z něj nějak nemůže vymanit. „Na leeevo na leeeevo its not fany!“ – křičí na něj instruktor. Ondra se vzteká a hydrospeed ho proto moc nebaví, ale i on se pak po chvíli dostává do tempa a pluje s námi a proudem dál.

V závěru to graduje. Proud je opravdu dravý a mi projíždíme slalomovou tratí Trnovo. Pak už parkujeme u břehu, kde můžeme konečně ulevit namoženým nohám a vydechnout. To byla jízda! Trvala 1,5 hodiny, ale já měla pocit, jako bychom to prosvištěli za minutu.

VÝLETY V OKOLÍ BOVCE

Naši kamarádi se třetí den vypravili ještě na těžší kaňon Fratarica, ale já si na to po strachu z jeskyně netroufla a proto jsme s Ondrou vyrazili na výlet. V okolí Bovce je několik moc hezkých míst. Nám se moc líbilo právě u vodopádu Kozjak, kterým graduje těžší canyoning, na který se vypravili kamarádi, nebo i na procházce okolo Soči, přes kterou vedou krásné provazové mosty. Konkrétní tipy na další výlety, včetně Kozjaku, najdete i třeba na webu centra canyoningu.

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s