Těhotná Jana

Pozor, těhotná! Všichni do krytu!

Takže hormony, jo? O tom jsem vždycky četla a říkala si, že nejsem žádná hysterka a v těhotenství budu úplně normální. Teď po 199 dnech těhotenství můžu říct, že to byla pěkně naivní představa. Ty hormony se mě totiž na nic nezeptaly a pěkně se mnou mávaj.

BESTIE JANA

Přesně v tu se měním, jakmile mám hlad. To se pak může Ondra stavět na hlavu, vyluxovat celej byt, koupit mi bomby z Lushe… a já mám zelenou srst, rohy, obrovský zuby a chrlim plameny. Do chvíle, než mě někdo nakrmí. A když konečně sedím spokojeně nad prázdným talířem, nechápu, kde se to ve mně vzalo a že dokážu být tak zlá. Dneska ráno jsem viděla rudě, protože jsem jela nalačno na odběr krve a nějakej kluk mi zasedl místo v tramvaji i přesto, že mi z bundy, kterou nezapnu, koukalo břicho jako míč. A večer cestou z práce jsem se obula do paní, která do mě na nádraží strčila a nomluvila se. Měla jsem zrovna na telefonu tátu, telefon jsem odtáhla od hlavy a jala se paní vychovávat. No co vám budu povídat, styděla jsem se už ve chvíli, kdy jsem vracela sluchátko zpátky na ucho. Já se vážně divím, že mě ještě někdo nepřerazil, nebo aspoň nezavřel do klece.

NEJVĚTŠÍ NEŠTĚSTÍ SVĚTA

Je to zvláštní, ale v těhotenství se snadno stane, že úplně obyčejná věc vypadá, jakoby to byla ta nejhorší tragedie světa. Takže ve třetím měsíci jsem brečela, protože jsem zapomněla koupit koriandr a když ho Ondra doběhl koupit, brečela jsem znovu, protože mi nechutnal. Nepřekonatelný problém se taky stal ze situace, kdy jsem nestíhala vlak a myslela na to, jak do práce dotáhnu těžkej košík věcí na focení. V takovou chvíli to sice nedocením, ale zpětně pak v duchu strašně děkuju za pochopení, který mi Ondra věnuje, když mě pohladí po zádech a třeba mi dá do ruky klíče od auta, protože není nic jednoduššího, než netahat ten těžkej košík a jet do práce autem. A když jsem naposledy brečela ve vaně a cpala se salátem, protože jsem přišla ze cvičení a Ondra neuvařil včas večeři, tak jak jsem si myslela, že jsme se domluvili, dokonce jsem se tomu nakonec i zasmála.

STRAŠNĚ DOJEMNÉ SITUACE

Rozbrečet mě nebylo těžký nikdy, ale u televize jsem se většinou držela (kromě filmu Into the Wild, u toho jsem brečela už dřív). Až do letošního prosince, kdy začali dávat reklamu na Tesco. Přesně tu, jak tam maminka připravuje Vánoce, holčička ji tajně pozoruje a na konci řekne: „Ty seš snad čarodějka!“. Mohla jsem ji vidět tisíckrát, dávali ji pořád, a pokaždé mě to dojalo. Ondra se mi za to děsně smál a když jsem zrovna byla jinde, než u televize, nikdy mě nezapomněl zavolat, aby se neošidil o zábavu. Takže ne vždycky jsou hormony jen agresivní a nešťasné, ale nebezpečné, to jsou každopádně pořád. Hlavně pro moje okolí.

Ale potěšlo mě zjištění, že v tom nejsem sama. Na Instagramu se mi ozvalo hned několik holek, který to prožívaj úplně stejně.

Komentuj:

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s